PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 27. 10. 2020    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování vět?ích skupinČeská KanadaJi?ní ČechyPenzion skupinyUbytování Kun?akPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    * Dokument: Jak byl zatčen a souzen Jozef Tiso (M. ?i?ka, Právo, 14.4.2007, s. 21)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (6313 přečtení)

    Jak byl zatčen a souzen Jozef Tiso
    Autor: Miroslav ?i?ka
    Zdroj: Deník Právo, sobota 14.4.2007, s. 21

    Před 60 lety, 15. dubna 1947, vynesl senát bratislavského Národního soudu rozsudek smrti nad bývalým prezidentem Slovenské republiky a katolickým knězem Jozefem Tisem.

    ?ádosti o milost nebylo vyhověno a Tiso byl ráno 18. dubna popraven. Dávno není sporu o tom, ?e tento soudní proces byl procesem politickým. Jako takový byl zmanipulovaný. Je v?ak nutné posuzovat celou zále?itost historicky a v kontextu s obdobím, kdy se odehrála.

    Ka?dý soudní proces vítězů nad pora?enými ? bez ohledu na skutkovou podstatu ? má politický charakter. Není při něm souzen pouze jednotlivec nebo skupina, ale současně se přímo či zprostředkovaně odsuzuje i určitá politická praxe a ideologie.

    Poválečné retribuční soudnictví (tj. trestní stíhání kolaborantů jako výraz odčinění křivd a vyrovnání se s minulostí) nebylo slovenským, pota?mo československým specifikem. Téměř celá Evropa soudila válečné zločince, zrádce a kolaboranty nacismu a Československo se tomu mohlo jen tě?ko vyhnout.

    Retribuční nařízení, kterými se řídily mimořádné lidové soudy a Národní soud, byly revoluční právní normou s mno?stvím ustanovení, která se vymykala dosavadnímu trestnímu právu (uplatnění retroaktivní, tedy zpětně působící právní normy; absence odkladného účinku ?ádosti o milost; nemo?nost odvolání atd.). Také samotnou přípravu a průběh soudního procesu s Jozefem Tisem provázel politický zápas, v něm? se střetávaly různé zájmy a politické proudy.

    Odli?né postihy

    V závěru druhé světové války se Spojenci dohodli, ?e osoby, které se při jejím vedení dopustily zločinů proti lidskosti a zásadám mezinárodního práva, mají být potrestány podle záva?nosti a významu svých činů ? buď mezinárodním tribunálem, nebo spojeneckými či národními soudy. Potrestáni měli být také domácí kolaboranti, kteří byli označováni jako ?quislingové? (podle jména vůdce norských kolaborantů Vidkuna Quislinga).

    Program tzv. očisty veřejného ?ivota byl zakotven v Ko?ickém vládním programu. Zvlá?tností v obnoveném Československu bylo, ?e postih prominentů ĺuďáckého re?imu na Slovensku mohl být (a skutečně také byl) částí taměj?ího obyvatelstva vnímán nikoliv jako potrestání kolaborantů, ale jako trest za anga?ování se pro my?lenku samostatného Slovenska.

    Jinou zvlá?tností bylo, ?e i pojetí ?potrestání kolaborantů a zrádců? bylo nutně v českých zemích a na Slovensku odli?né. Existovaly předpisy, které jinak posuzovaly, co je trestné, a stanovovaly i jinou trestní sazbu. V českých zemích platilo, ?e činy, které spáchali tzv. zrádci národa a kolaboranti, jsou v zásadě i tak trestné podle ji? dříve platných zákonů a dekret prezidenta republiky (tzv. velký retribuční dekret z 19. června 1945) fakticky pouze roz?ířil tento zákon se zpětnou platností o nové skutkové podstaty.

    Slovenská národní rada od počátku trvala na tom, ?e na Slovensku je nutno z politických důvodů upravit retribuční zále?itosti jinak ne? v českých zemích. Ne v?e, co bylo trestné v českých zemích, bylo trestné i na Slovensku a navíc tam existoval zvlá?tní trestní čin ?zrada na povstání?, který v prezidentově českém dekretu chyběl. Druhý rozdíl spočíval v tom, ?e to, co bylo trestné na Slovensku, se trestalo mnohem přísněji ne? v českých zemích.

    Neopatrný tajemník

    Kdy? se na jaře 1945 blí?ila sovětská vojska k Bratislavě, opustil 3. dubna Jozef Tiso s členy poslední vlády Slovensko a uchýlil se pod německou ochranu do rakouského Kremsmünsteru. Vzápětí vyslal svého tajemníka Karola Murína do Mnichova za kardinálem Faulhaberem s prosbou o bezpečněj?í úkryt.

    Ze tří mo?ných nabídek se Tiso rozhodl pro klá?ter kapucínů ve starém poutnickém městě Altötting, kam také ráno 1. května 1945 v doprovodu Murínova bratra odjel. (Podle Karola Murína měl prezident vystavený slovenský i německý pas na jméno dr. Jozef Táborský a také pas na vlastní jméno.) Týden po Tisově odjezdu obsadily Kremsmünster postupující americké jednotky a slovenská vláda se jim vzdala.

    Jozef Tiso se ukrýval v bavorském Altöttingu a Karol Murín za ním přijel v polovině května. Ve svých pamětech (sepsaných v roce 1952, vydaných v roce 1987 v Kanadě a o pět let později také na Slovensku) uvádí, ?e Tiso brány tohoto klá?tera a? do svého zatčení (10. nebo 11. června 1945) nikdy neopustil. Ve vzpomínkách Murín současně odmítá verzi, ?e to byl právě on, kdo svou neopatrností přivedl americkou CIC na Tisovu stopu.

    Pí?e sice na jejich stránkách o ?jistém Spieglerovi z Bratislavy, který pracoval v Altöttingu ve slu?bách CIC?, i to, ?e se ?s ním dostal do kontaktu, kdy? při?li s bratrem ?ádat o povolení na cestu do Kremsmünsteru?, ale v?echny dal?í souvislosti označil za ?výmysly a fantastické kombinace?. Nicméně John Spiegler byl tehdy skutečně velícím důstojníkem vojenské kontrarozvědky v Altöttingu a příběh o zadr?ení Tisa popsal v roce 1992 na stránkách slovenského deníku Národní obroda i českého týdeníku Reflex.

    ?V červnu 1945 moji lidé zadr?eli jistého Karola Murína, který poru?il zákaz nočního vycházení,? vzpomínal na stránkách Reflexu. ?Přeřekl se, ?e před klá?terem stojí auto. V něm jsme na?li něco, co nám vyrazilo dech ? cestovní pas a dokumenty prezidenta Jozefa Tisa. Z Murína se vzápětí vyklubal Tisův osobní tajemník.?

    Spiegler, který před válkou opravdu bydlel v Bratislavě a byl známou osobností ve studentských kruzích, při?el v květnu 1945 do Bavorska s americkou obrněnou divizí. Měl za úkol hledat skrývající se příslu?níky SS a gestapa. Jeho lidem se například podařilo najít Martina Weisse, velitele koncentračního tábora Dachau. ?Dal jsem představenému klá?tera čas,? dodává v Reflexu Spiegler, ?aby věc mohl konzultovat s mnichovským kardinálem. Po třech dnech mi oznámil, ?e Jozef Tiso mě očekává. Byl u? sbalený. Vyprovodil jsem ho bez pout na rukou k vojenskému d?ípu, který ho odvezl na na?i základnu.?

    Američané rozhodli

    Mezi prvními, kteří přijeli v noci z 9. na 10. května 1945 do osvobozené Prahy, byli pracovníci zpravodajského oddělení Hlavního ?tábu MNO. Zásluhou repatriačních důstojníků v jejich řadách se v pří?tích týdnech podařilo zjistit místa táborů, v nich? Američané internovali Tisa i dal?í prominenty bývalé slovenské vlády.

    Ji? 18. června 1945 se z příkazu čs. vlády obrátil československý velvyslanec ve Washingtonu Vladimír Hurban na státní departament, aby tyto osoby byly vydány čs. úřadům. Jako důvod je v ?ádosti uvedena jejich spolupráce s nacistickým Německem, pronásledování politických protivníků, ?idů a osob věrných Československé republice, vyhlá?ení války Sovětskému svazu, Velké Británii a USA a zrada na Slovenském národním povstání. Stejná ?ádost byla posléze předána i britské vládě.

    Vzápětí se o osud Tisa a členů poslední slovenské vlády rozpoutal mezi Američany a Brity zákulisní diplomatický boj. Britské úřady vyjádřily určité pochybnosti, zda zadr?ovaní sloven?tí prominenti spadají do kategorie ?kolaborantů a quislingů?, mají být souzeny v rámci retribuce a zda mají být vydáni čs. úřadům. Obávali se, ?e jejich vydání znemo?ní odmítnutí podobných ?ádostí z Titovy Jugoslávie a levicového Polska, které by mohlo ?ádat vydání londýnské polské emigrační vlády.

    Státní tajemník Dean Acheson oznámil 11. září 1945, ?e pokud nebudou z britské strany předlo?eny záva?né důvody podepřené důkazy, budou sloven?tí prominenti vydáni. Svou roli sehrálo zřejmě i stanovisko amerického velvyslance v Praze Laurence Steinhardta, který odmítl jakékoli paralely mezi Československem a Jugoslávií, a vyslovil názor, ?e s ?Tisem a vládou jeho jmenovce ?tefana Tisa je nutno nakládat jako s válečnými zločinci?. Výsledkem bylo, ?e 4. října 1945 americké úřady britské námitky zamítly a 27. října byl Tiso vydán do Československa. Ze vzpomínek Murína vyplývá, ?e v americkém internačním táboře v Garmisch-Partenkirchenu nebyl Tiso pokládán za nějakou prominentní osobnost. Několikrát byl americkými vojáky při výsle?ích zbit. Na jiném místě pamětí ale uvádí, jak mu Tiso je?tě před bratislavským procesem řekl, ?e o tom nikdy nebude mluvit, aby ?komunisté z této události nemohli dělat protiamerickou propagandu?.

    S řetízky na rukou

    Do Prahy eskortovali Tisa a jeho společníky čs. zástupce v Komisi Spojených národů pro válečné zločiny dr. Bohuslav Ečer a ?kpt. Alexander Doman, důstojník zpravodajského oddělení Hlavního ?tábu MNO. Murín v pamětech prozradil, ?e v?ech osm Slováků přespalo dvě noci na samotkách pankrácké věznice. Do Bratislavy je potom letadlem 29. října eskortoval Anton Ra?la, tehdej?í náměstek generálního vojenského prokurátora (a později jeden z ?alobců při procesu).

    Teprve na vajnorském leti?ti v Bratislavě byli po vystoupení z letadla Tiso a jeho společníci oficiálně zatčeni. Celá procedura příletu a odevzdání prominentů se vysílala rozhlasem a filmovala.

    ?Brzy nato si mne předvolal ministr národní obrany generál Svoboda,? pí?e v pamětech Ra?la. ?Viděl přede?lého dne ve filmovém ?urnálu, jak jsme Tisa a dal?í přivezli v poutech (měli ruce svázané řetízky), a ptal se, zda to bylo vhodné a na čí příkaz jsem to udělal. S patřičnou zdvořilostí podřízeného jsem výčitku odmítl s vysvětlením, ?e jsem se dr?el pouze jeho příkazu: vedoucího eskorty jsem dělal jen formálně, eskortované jsem převzal v Praze na chodbě věznice u? spoutané a nebyl jsem kompetentní dávat rozkazy třem policistům, kteří jako strá? eskortu fakticky vykonávali.?

    Pod různou optikou

    Vztah k Tisovi se v tehdej?ím Československu neprojevoval úzce pouze podle národnostních kritérií. Situace byla mnohem slo?itěj?í. Postoj ke kolaborantům byl u domácího obyvatelstva shovívavěj?í ne? u těch, kteří byli za války v emigraci. Evidentní byl také nesmiřitelný postoj komunistů, hodlajících vyu?ít retribuce ke svým politickým cílům, v porovnání s relativně umírněněj?ím postojem ostatních stran.

    Na Slovensku byly některé rysy je?tě výrazněj?í. Taměj?í obyvatelstvo bylo náchylné mnohem více chápat ĺuďácké prominenty jako ?své lidi?, kteří dělali jen to, co museli, a zachraňovali, co se zachránit dalo. Část z nich pokládala Tisa přímo za hrdinu. Navíc jejich pohled na ĺuďácký re?im byl jiný ne? pohled českého obyvatelstva na protektorát a jeho reprezentaci (co? ov?em s ohledem na jiný válečný pro?itek nemohlo být jinak). Proces se prostým lidem na Slovensku často jevil jako český soud proti Tisovi, a to bez ohledu na to, ?e ve skutečnosti ?lo o soud čistě slovenský, pou?ívající vlastní, v Čechách neplatné právní normy.

    Na druhé straně Če?i byli náchylní právě Tisovu osobnost posuzovat mnohem přísněji ne? třeba ve vězení zemřelého prezidenta Emila Háchu. Souviselo to s identifikací Čechů s Československem jako jejich národním státem, který Tiso pomohl v březnu 1939 rozbít, a dopustil se tím tedy velezrady, zatímco Hácha se jen podřídil Hitlerovu otevřenému nátlaku.

    Ka?dý, kdo tehdy reálně uva?oval, si musel být vědom toho, ?e jakmile byl jednou Tiso do Československa vydán, bude nutně postaven před soud, který ? podle platných předpisů ? tě?ko mohl vynést jiný rozsudek ne? trest smrti.

    Role mučedníka

    Samotný proces s Tisem (a s Alexandrem Machem a v nepřítomnosti souzeným Ferdinandem Ďurčanským) proběhl v justičním paláci od 2. prosince 1946 do 15. dubna 1947. V?ichni byli obviněni z podílu na rozbití Československa, z likvidace demokratických práv a svobod na Slovensku a aktivního vystoupení proti SNP. Tiso a Mach je?tě také ze zavlečení Slovenska do války proti Polsku, SSSR, USA a Velké Británii. A rovně? ze schvalování, resp. aktivní účasti na deportacích slovenských ?idů, přičem? u? ka?dý z těchto bodů sám o sobě umo?ňoval ulo?ení trestu smrti.

    Tiso svou obhajobu zalo?il na teorii ?men?ího zla?, při které se sna?il dokázat, ?e v daných podmínkách byla jeho politika pro slovenský národ optimální a jediná mo?ná. Ve vět?ině případů nicméně jeho obhajoba nepůsobila věrohodně, zejména pokud ?lo o jeho roli při deportaci ?idů. Velmi mu přití?ilo, ?e při čtení dokladů, na kterých byl jeho vlastnoruční příkaz k zalo?ení ad acta, stereotypně odpovídal, ?e u? si nevzpomíná.

    Na rozdíl od Macha neprojevil Tiso ani trochu lítosti, a naopak prohlásil, ?e kdyby měl mo?nost pro?ít svůj ?ivot je?tě jednou, postupoval by stejně. Někteří historici hodnotí jeho postoj jako přípravu na roli mučedníka slovenské státnosti.

    Nejvíce se politický aspekt procesu projevil po vynesení rozsudku při jednáních o udělení milosti. Předsednictvo Slovenské národní rady se k ?ádosti vůbec nevyslovilo a bez návrhu ji postoupilo ústřední vládě v Praze. Ta po čtyřhodinovém jednání 16. dubna 1947 rozhodla poměrem hlasů 17 proti 6 záporně a prezident Edvard Bene? ?vzhledem k tomuto usnesení? milost dr. Tisovi neudělil.


    Celý článek | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik