PhDr. Petr Just, Ph.D.

Metropolitní univerzita Praha
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Dnešní datum: 14. 07. 2020    
kulatý roh  Informace / Informationkulatý roh
Homepage

Metropolitní univerzita Praha
Univerzita Karlova v Praze
Bakalářské a diplomové práce
Aktuality / Updates
Konzultace / Office hours
Pomoc s citováním a bibliografií
Petr Just - CV (česky)
Fotogalerie (stará)
Fotogalerie (nová)

Nebraska Library, Archive and Collection


kulatý roh  Metropolitní univerzita Prahakulatý roh
Studijní informační systém MUP
Knihovna MUP

Výuka na MUP
ZS 2012-2013:

  • Politické systémy střední a východní Evropy
  • The Czech Political System (IRES)
  • Český politický systém
  • Politologie

  • LS 2011-2012:
  • Komparace moderních demokracií
  • Český politický systém
  • Střední Evropa

  • ostatní / neaktuální:
  • Politologie
  • Politický systém USA

  • kulatý roh  Fotogalerie / Photo gallerykulatý roh
    Fotogalerie je nyní umístěna zde.

    Photogallery is now located here. StrmilovChata u rybníka KomorníkaUbytování vět?ích skupinČeská KanadaJi?ní ČechyPenzion skupinyUbytování Kun?akPenzion Česká KanadaChata na SamotěChata Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníKomorník


    Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 162 nalezených)

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|

    * Dokument: Abdikační projev Václava Havla (1992)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (3461 přečtení)

    Abdikační projev prezidenta ČSFR Václava Havla
    (Praha, Pra?ský hrad, 17. července 1992)

    Milí spoluobčané,

    dnes v poledních hodinách odevzdal kancléř Karel Schwarzenberg Federálnímu shromá?dění můj dopis, v něm? oznamuji, ?e dne 20. července v 18 hodin odstupuji z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky.

    K tomuto kroku jsem se rozhodl po zralé úvaze a vedlo mne k němu zji?tění, ?e závazky, vyplývající ze slibu věrnosti České a Slovenské Federativní Republice a její ústavě, nemohu u? nadále plnit způsobem, který by byl v souladu s mým zalo?ením, přesvědčením a svědomím. Pokusem o důsledné plnění tohoto slibu bych se mohl stát dokonce překá?kou rozsáhlých změn na?í státnosti, k nim? na?e země po posledních parlamentních volbách směřuje, a emancipačních snah Slovenské republiky, jejich? politickým výrazem je i Deklarace o svrchovanosti, přijatá dnes Slovenskou národní radou. Nedávná nová volba prezidenta navíc ukázala, ?e jsem ztratil důvěru vět?í části slovenské politické reprezentace. Tuto ztrátu nechápu jen jako výraz nechuti ke mně jako konkrétní osobě, ale i jako projev nesouhlasu s hodnotami, které zastávám. Neumím si představit, jak bych mohl za těchto okolností a v nelehké době, která nás čeká, dobře zastávat svůj úřad. Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv. Tak, jako se nechci stát brzdou historického vývoje, nechci být ov?em ani pouhým dosluhujícím úředníkem, který bude je?tě několik týdnů čekat na okam?ik, kdy definitivně opustí svůj úřad, a který bude po tu dobu jen pasivně pozorovat dal?í dění a jen formálně plnit své formální povinnosti. V?dycky jsem chtěl a i v budoucnosti chci tvořit něco dobrého ve prospěch svých spoluobčanů. Funkce federálního prezidenta mi u? tvořivou a konstruktivní práci neumo?ňuje.

    Spolu se mnou abdikovali na své funkce i mí hlavní spolupracovníci v Kanceláři prezidenta republiky v čele s kancléřem. Udělal jsem v?e, co bylo třeba udělat, aby Kancelář prezidenta republiky plnila i po mém odstoupení své funkce, včetně slu?by předsedovi federální vlády, který převezme 20. července v souladu s ústavou vět?inu ústavních povinností hlavy státu.

    Od 29. prosince 1989, kdy jsem byl poprvé zvolen československým prezidentem, jsem se sna?il v rámci svých mo?ností a schopností pracovat pro svobodný a důstojný ?ivot v?ech československých občanů, dbát o integritu a bezpečnost na?eho státu, usilovat o jeho vněj?í nezávislost a spravedlivé vnitřní uspořádání a přispívat k budování mírového pořádku ve světě. Ve své práci ve prospěch demokracie, respektu k lidským právům a přátelského sou?ití v?ech občanů i národů budu samozřejmě pokračovat. Budu v ní pokračovat v?ude, kde to bude mít podle mého názoru smysl a kde mi k tomu bude dána příle?itost.

    Na funkci prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky u? kandidovat nebudu. Děkuji vám v?em, Slovákům i Čechům, kteří jste mi důvěřovali, kteří jste mne podporovali a kteří jste rozuměli smyslu mého úsilí. Děkuji v?em, kteří mi pomáhali či se mnou spolupracovali. Děkuji i své ?eně, ?e přijala v?echny povinnosti, vyplývající z jejího postavení, a ?e je odpovědně plnila. I ona bude pokračovat v načaté práci ve prospěch na?ich bli?ních. Přeji vám ?těstí, zdraví a pevnou víru v budoucnost.

    Nashledanou!

    Zdroj: http://www.vaclavhavel.cz


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Ztroskotanci a samozvanci (Rudé právo, 12.1.1977)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (4155 přečtení)

    Ztroskotanci a samozvanci
    Rudé právo, 12. ledna 1977, autor: redakční článek
    (článek v Rudém Právu proti signatářům prohlá?ení Charta 77)

    I kdy? někteří představitelé bur?oazního světa hovoří o nutnosti ideového smíru, nic nesvědčí o tom, ?e by imperialismus sám ideově odzbrojoval, řekl na XV. sjezdu na?í strany generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Zdůraznil, ?e imperialismus naopak hledá nové formy a metody k rozvinutí antikomunistické ofenzivy, k rozru?ení jednoty socialistických zemi, stupňuje útoky proti ČSSR a jiným socialistickým zemím, zejména proti Sovětskému svazu.

    »Napadají nás proto,« připomněl dále soudruh G. Husák, »?e budujeme socialismus na leninských principech, socialismus, který v na?í praxi ztělesňuje v?e u?lechtilé, pokrokové a humánní. Napadají nás za to, ?e uskutečňujeme ideály, za které bojovali, strádali a umírali nejlep?í synové a dcery na?ich národů, za ně? bojují skuteční revolucionáři na celém světě.«

    Denně se přesvědčujeme o pravdivosti těchto slov.

    Bur?oazie nenávidí socialismus u? proto, ?e rozbil mýtus o věčnosti kapitalistického panství, ?e skoncoval s vykořis?ováním člověka člověkem, ?e učinil dostupným v?emu lidu to, co si chce pro sebe udr?et jen privilegovaná vrstva bohatých.

    V zoufalém pudu sebezáchovy bije bur?oazie kolem sebe hlava nehlava, dělá v?echno mo?né a ne?títí se ničeho, aby zastavila revoluční proces.

    Ve své snaze zabrzdit proces svého neodvratného konce hledá bur?oazní reakce nejrůzněj?í metody, jimi? by chtěla svůj zánik zvrátit či oddálit. Brutální formy antikomunismu střídá s méně průhledněj?ími. Jednou z nových metod je »vylep?ování« socialismu, čím? bur?oazie rozumí deformace socialismu a jeho postupnou likvidaci.

    Do »svaté ?tvanice« proti my?lenkám komunismu, o ní? hovořili u? autoři Komunistického manifestu, anga?ují dnes vládnoucí bur?oazní třídy celý svůj rozsáhlý státní a propagandistický aparát. Jejím humbukem chtějí nejenom odpoutat pozornost od bolavých ran a nemocí současného kapitalismu.

    Hlavním posláním tohoto novodobého kři?áckého ta?ení je odradit lidové masy kapitalistických zemí od pokusů do?adovat se změn, tím spí?e změn revolučních. Jeho posláním i úkolem je pacifikovat lidové protikapitalistické hnutí, morálně podlomit a zlomit jakékoliv hnutí levicové, rozbíjet je, imunizovat pracující před my?lenkami vědeckého socialismu,utvrdit v povědomí lidu představy, jako by kapitalismus byl společenský systém jedině mo?ný, trvalý a věčný.

    ?kála prostředků, kterými reakce světí tento účel, je velmi výmluvná: od diskriminačních zákonů namířených proti levicově smý?lejícím lidem, jako je tomu v Německé spolkové republice, přes zákaz činnosti dělnických stran v průmyslových závodech, jako je tomu ve Francii, přes nejrozmanitěj?í metody ?pehování a perzekvování pokrokově smý?lejících lidí, jak tím prosluly moderní dějiny USA, a? po nejkrvavěj?í represálie, kterými se »vyznamenává« proamerická loutka Pinochet.

    Mezinárodní reakci jsou dobré jakékoli prostředky a jacíkoli spojenci. Korumpuje kohokoli, kdo se zkorumpovat dá, podplácí, skupuje, počítá i s odpadlíky a dezertéry z tábora protivníka. Verbuje emigranty, ale i různé ztroskotance ?ijící v socialistických zemích, ty, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů svých třídních, reakčních zájmů, z důvodů je?itnosti či slavomamství, renegátství a notorické bezcharakternosti svolni propůjčit svá jména třeba čertu.

    Ve svém zavilém boji proti pokroku se mezinárodní reakce pokou?í vytvořit zdání jakési ?iroké antikomunistické fronty, do ní? se sna?í zavléci vedle otevřených zrádců i kolísající a dezorientované jednotlivce či skupiny, leckdy se halící do masky »levice« či »komunistů«. Sna?í se často o nemo?né - o?ivit i politické mrtvoly, a to jak v řadách emigrantů ze socialistických zemí, tak i v řadách zbytků třídních nepřátel v těchto zemích, odrodilců, a? po různé kriminální a asociální ?ivly. Jednou z forem této »dojemné« spolupráce je fabrikování v?emo?ných pamfletů, dopisů, protestů a jiných tuctových pomluv, které jsou vydávány za hlas těch či oněch »opozičních« jednotlivců či skupinek a s velkým povykem a koordinovaným způsobem roz?iřovány po celém světě.

    Sem patří i nejnověj?í pamflet, tzv. charta 77, který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční bur?oazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám.

    Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a l?ivě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymo?enosti lidu. Jeho autoři obviňují na?i společnost, ?e v ní není ?ivot uspořádán podle jejich bur?oazních a elitářských představ.

    Tito samozvanci pohrdající lidem, jeho zájmy, jím volenými zastupitelskými orgány si osobují právo zastupovat ná? lid, ?ádají »dialog s politickou a státní mocí« a dokonce chtějí hrát úlohu jakéhosi »prostředníka v případných konfliktních situacích«. Existenci socialismu v na?í zemi bere pamflet v úvahu jen v jediném případě - v názvu republiky. Vystupuje z kosmopolitních pozic, z třídních pozic pora?ené reakční bur?oazie a odmítá socialismus jako společenský systém.

    Autoři pamfletu se demagogicky dovolávají jakoby mimo čas a prostor takových »důle?itých civilizačních hodnot, k nim? v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil«, jako jsou svobody a práva lidí. Ano, ná? socialistický stát vyhlásil v mezinárodních dokumentech i zákonech země zaručil a v praxi naplňuje nej?ir?í práva a svobody - pro pracující lid; hospodáře této země. Inspirátoři pamfletu v?ak mají za stejnými slovy na mysli něco zcela jiného - horují za »práva a svobody« pro zbytky pora?ené bur?oazní reakce. Jde jim o taková»práva a svobody«, které by jim umo?nily, aby mohli znovu volně organizovat protistátní a protistranickou činnost, hlásat antisovětismus a znovu se pokusit o rozbití socialistické státní moci.

    Po debaklu, který reakce u nás utrpěla v roce 1948 i o dvacet let později, chtějí tito donkichoti prostě zasít semena nového kontrarevolučního dobrodru?ství, uvrhnout na?i socialistickou společnost do chaosu a nejistot.

    Úsilí mnoha pokrokových sil v čele s komunisty, avantgardou lidského pokroku, skutečně vybojovalo mnohé důle?ité »civilizační hodnoty«, vybojovalo je v?ak nikoliv pro bur?oazii, ale na bur?oazii. Na imperialismu, na kolonialismu, na fa?istických re?imech, vybojovalo je pro lid. Tak tomu bylo i v na?ich dějinách.

    Ná? lid, věren svému poučení z krizových let, ?ádné právo na novou kontrarevoluční ?anci nemíní dát nikomu a nedá ji. Jak nejednou připomněl soudruh G. Husák, kontrarevoluci u nás rů?e nepokvetou.

    Obsah pamfletu není v?ak svým pomlouvačným charakterem ani nový, ani zajímavý. Dějiny antikomunismu znají pamflety je?tě reakčněj?í. Jejich bubliny v?ak v?dy zakrátko zákonitě splaskly, a? měly své autory, anebo to byly podvrhy, a? se s jejich původem spojovalo jméno neznámé či známé.

    V?echno, co je proti socialismu, je jim dobré. Jako příklad je mo?né uvést humbuk, který v roce 1967 spustil bur?oazní tisk s tzv. manifestem československých spisovatelů. Tvrdilo se, ?e pamflet podepsalo několik set na?ich spisovatelů a umělců. Britský list Sunday Times dokonce psal, ?e »originál je v bezpečných rukou na Západě« a ?e »seznam signatářů v současné době neuveřejníme, aby se zabránilo represáliím ze strany re?imu«. Paří?ský Le Monde utr?il ostudu, kdy? autoritativně vyloučil pochybnosti o individuálních podpisech. Ostudu utrpěla i britská rozhlasová a televizní stanice BBC, která uspořádala půlhodinovou besedu dokazující pravost pamfletu, a na lep sedli i západoněmečtí renomovaní spisovatele Grass a Böll. Zesmě?nilo se tehdy mnoho lidí a institucí. Po letech se k »manifestu« skromně přihlásil nějaký Pfaff, kdy? se spoluemigrantům přiznal, ?e si pamflet sám vycucal z palce. O této blamá?i u? v Sunday Times, Le Monde a jinde ov?em pomlčeli. Účelu bylo v?ak dosa?eno: po?pinit socialistickou zemi, pomluvit socialismus. A v této věci sebevět?í podlost dostane od bur?oazie morální satisfakci. I příslu?ný honorář.

    V případě nejnověj?ího pamfletu se sice nejedná o podvrh, projevilo se v?ak jednoznačné programové napojení ideových autorů i nápadná koordinovanost akce. Pamflet »byl předán několika pečlivě vybraným západním listům«, přiznává britský list Guardian. »V NSR byl roz?ířen mezi zástupce hlavních západních listů,« - napsal bonnský zpravodaj listu Times a dodal, ?e »zdroj, jen? jej (míněn pamflet) dal k dispozici, si nepřeje být jmenován...« To chápeme, nebo? by bylo ka?dému jasné, ?e autoři pamfletu jsou agenty antikomunistických centrál.

    Pamflet byl podle přesně dohodnutého scénáře současně zveřejněn na různých místech kapitalistického světa. Rozhodující úlohu sehrály antikomunistické centrály. Ostatně, co? není jasné, kdo mů?e stát za touto akcí? Ti, kteří se vydávají za autory pamfletu, rozhodně takovým vlivem neoplývají. Vydávají se za bojovníky za pokrok, ale zatím po u?i uvízli ve slu?bách nejčerněj?í imperialistické reakce.

    Jako na objednávku zapadl pamflet do pomlouvačné kampaně proti socialistickým zemím, kterou antikomunistické centrály u? po řadu měsíců intenzívně rozdmýchávají. U? jenom způsob, jakým byl zveřejněn, vůbec nenechá na pochybách o tom, ?e ?lo o skutečnou objednávku zvenčí, dokonce lze předpokládat, z jakého antikomunistického centra byla inspirována.

    Tentokrát jsou bur?oazní agentury indiskrétní a dovolávají se různých jmen, s nimi? reakční pamflet spojují. Je to v politickém smyslu pestrá směsice lidských a politických ztroskotanců. Patří k nim V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent, J. Hájek, zkrachovaný politik, který pod heslem neutrality chtěl vyčlenit ná? stát ze společenství socialistických zemi, L. Vaculík, autor kontrarevolučního pamfletu 2000 slov, V. ?ilhán, nastrčená figurka bloku kontrarevolučních sil, J. Patočka, reakční profesor, který se dal do slu?eb antikomunismu, V. Černý, notorický reakcionář, proslulý svým výrokem o »lucernách«, na nich? měli být v osma?edesátém vě?eni stoupenci socialismu, anarchistická a trockistická individua typu Uhla, organizátoři smutně známého K 231 a KAN, dále ti, kteří by chtěli nábo?enství zneu?ít k reakčním politickým záměrům, a jiní, kteří byli za konkrétní protistátní činnost v minulých letech právoplatně odsouzeni.

    V jedné kupě s nejčerněj?í antikomunistickou reakcí se se?li i někteří exponenti pravicového revizionizmu - mezinárodní dobrodruh F. Kriegel a jiní.

    Jakési svérázné politické panoptikum, jeho? herci u? přestali být domácím divákům známí a zajímaví.

    Pro antikomunistické centrály má v?ak toto panoptikum stále je?tě svou »cenu«. V těchto studenoválečnických ?tábech dobře vědí, ?e u? nelze ohlupovat lidi báchorkami o tom, jak »bol?evici jedí děti«. Omlela se nejedna antikomunistická vete?, nejeden bur?oazní "komunistobijec« vy?el z módy. A tak najímají nové »bojovníky« z řad emigrantů a renegátů, z řad zbytků pora?ené bur?oazie, různých odpadlíků, amorálních a deklasovaných ?ivlů a pro v?echny ty se teď na?lo i nové slovo »disidenti«.

    Revoluční hnutí poznalo ve svých dějinách nejednoho Mrvu, který se za jidá?ský gro? stal přisluhovačem, dona?ečem a lokajem zrazujícím zájmy lidu. O ně a jim podobné se mezinárodní reakce ve své dějinné defenzívě opírá i dnes.

    Nejsou nové ani metody »literární diverze«, Před lety ji dostatečně otevřeně charakterizoval bývalý ?éf americké ?pioná?e Allan Dulles. »Musíme vystupňovat ideologický boj proti Sovětům, chcete-li ideologickou zá?kodnickou práci«, řekl. »Svého času dr. Goebbels, podle mého názoru talentovaný falzifikátor a demagog, prohla?oval, ?e v plynově komoře lze otrávit najednou několik set lidí, ale dobře udělanou l?í milióny... Jak se to dělá? Velmi jednodu?e: trochu inkoustu, mnoho starých archívů, skupinu neohro?ených ?krabálků a určitá suma dolarů...«

    A tak světovou reakci má nyní vytahovat z bryndy u? nejenom atomové vydírání, jím? imperialisté zahájili studenou válku proti socialismu, ale i ideologická diverze. K ní vyu?ívají také »skupiny neohro?ených ?krabálků« a samozřejmě »určité sumy dolarů". Socialismus se v?ak nezalekl ani atomového vydírání a před ?krabálky reakčních pamfletů má tím spí?e pro strach uděláno.

    Socialistické země cílevědomě usilovaly a usilují o to, aby ve světě zavládlo nové klima, nové vztahy mezi zeměmi - navzdory v?em studenoválečníkům. Jejich konstruktivní sna?eni úspě?ně vyústilo na helsinské konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci Závěrečný akt, který byl na ní přijat, zakotvuje principy politiky mírového sou?ití států rozdílných společenských soustav, dodr?ování zákonů a nevmě?ování se, zakotvuje neporu?itelnost současných hranic v Evropě, zavazuje signatáře ře?it v?echny mezinárodní problémy jen a jen mírovými prostředky.

    Mírová ofenziva socialistických zemí má v?eobecné sympatie přemnohých nekomunistů, socialistů a katolíků, proto?e je to politika, která prosazuje, aby mír, panující u? čtvrté desetiletí, se stal mírem trvalým.

    Tato politika se ov?em evidentně setkala s nevra?ivostí v řadách nejreakčněj?ích imperialistických kruhů, které by si z různých důvodů přály obrátit kolo historie zpět. A v tomto svorném reakčním komplotu proti zmírňování světového napětí má své ?elízko v ohni také na?e reakční emigrace a skupinka, která zůstala doma a jejím? úkolem je slou?it imperialismu z nitra na?eho státu.

    Čas jí není přízniv. Zůstala trčet jak om?elé kameny v horské bystřině, marně se pokou?ejíc čelit přívalu vod. Doba se přes ni přelévá a ona obrůstá mechem zapomenutí.

    Jak ráda by dala času zpětný chod. V tom je zajedno se v?emi těmi ve světě, kteří jsou vá?ně znepokojeni procesem zmírňování mezinárodního napětí a nejraději by viděli Evropu a svět znovu v propadli?ti studené války. Před dvěma lety se pokou?ely tyto síly zabránit uskutečnění helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Nepochodily. Nyní, kdy se podle rozhodnutí helsinské konference připravuje nová schůzka států, které podepsaly Závěrečný akt, a k ní? má je?tě letos dojít v Bělehradě, chtěly by vrhnout Evropu a svět zpět a z bělehradského setkání učinit nikoliv konstruktivní dialog o dal?ích cestách zmírňování napětí a rozvoje spolupráce mezi národy, ale jakési propagandistické kolbi?tě slou?ící k útokům proti socialistickým zemím.

    K tomu má poslou?it i pamflet, opentlený několika nechvalně znějícími jmény. Jako jeden z mnoha podobných výrobků, k nim? si velkododavatelé vypůjčují jména v?elijakých ztroskotanců z různých socialistických zemi. A jako součást četných kampani vedených nyní tu s vět?í, tu s men?í intenzitou proti té či oné, socialistické zemi. Li?í se sice obsahem, nikoliv v?ak cílovým zaměřením.

    Věru není tě?ké vytu?it, kdo je jejich společným jmenovatelem, společným inspirátorem Podle zákonné otázky »komu to slou?í« vyplyne i zákonná odpověď: slou?í to imperialismu, jde o nové ta?ení proti světovému socialismu.

    Není to ta?ení první a zřejmě také ne poslední. Za tři desetiletí na?í socialistické cesty jsme jich u? za?ili nemálo. Reakční propaganda vypustila o nás do světa u? potoky l?í.

    Obzvlá?tní pozorností »ob??astňuje« na?i republiku po dubnu 1969, poté, kdy? na?e strana a ná? lid úspě?ně vykročily cestou stabilizace na?í socialistické společnosti a jejího dal?ího rozvoje. Domácí stejně jako zahraniční proroci, kteří nám vě?tili morové rány krize, je? teď otřásá kapitalistickým světem, u? po léta marně čekají na splnění svých bláhových předpovědí. Klidná, dělná, tvůrčí atmosféra na?í země ztroskotance doma i v zahraničí značně zneklidňuje, vede je k zoufalým a? hazardním činům.

    Komunistická strana Československa překonala období chaosu a rozvratu, vyvedla na?i společnost a lid z krize. Důsledně a tvořivě rozvíjí marxismus-leninismus, na svém XV. sjezdu dále rozpracovala. a. prohloubila program výstavby rozvinuté socialistické společnosti, program rozhojňující ?ivotní úroveň lidu, jeho politické a sociální jistoty, dále rozvíjela a rozvíjí socialistickou demokracii.

    V období, kdy ná? lid pod vedením strany s velkou odpovědností a obětavostí naplňuje svou ka?dodenní prací linii a závěry XV. sjezdu, pár ura?ených je?itných ztroskotanců a samozvanců, ale ve skutečnosti agentů imperialismu typu Mlynáře, Kriegla, Havla, Hájka, Patočky, Vaculíka bez ?petky cti a svědomí spřádá plány, které nemají a nemohou mít jiné poslání ne? přípravu nové kontrarevoluce. Lidé, kteří chtěli propa?ovat do na?eho domova kontrarevoluci, u? jednou dostali po zásluze. Musí si být přece vědomi, ?e jakékoli nové pokusy musí ztroskotat u? v samém zárodku. Rok 1968 se opakovat nebude. Dnes plně platí gottwaldovské: Republiku si rozvracet nedáme!

    Ná? lid jde svou cestou. Cestou společenského pokroku, cestou socialismu. Cestou pevného přátelství se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi, jako pevný článek socialistického společenství. Spolupracujeme a budeme spolupracovat se v?emi pokrokovými a mírumilovnými silami světa.

    Je to dobrá, poctivá cesta, která nás spolehlivě dovede ke komunistickým cílům. Ka?dý, kdo poctivě pracuje a sna?í se přispívat ke společnému blahu, nachází na ní svou ?ivotní jistotu.

    ?ádný l?ivý pamflet nemů?e popřít dějinnou pravdu.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vystúpenie Jozefa Tisa na zasadnutí Slovenského autonómneho snemu 14. marca 1939

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2165 přečtení)

    Vystúpenie Jozefa Tisa na zasadnutí Slovenského autonómneho snemu 14. marca 1939

    Slávny Snem!

    Po vzru?ujúcich udalostiach minulého tý?dňa v Bratislave a po Slovensku sa odohrav?ích, v noci zo dňa 12. marca na 13. marca bolo mi doručené pozvanie pána rí?skeho kancelára Adolfa Hitlera, ktorý ma volal do Berlína na náv?tevu. Dostanúc toto pozvanie v noci, ihneď som sa odobral do Bratislavy, aby sme sa o vecí poradili. V Bratislave po porade s na?imi tu sa nachádzajúcimi činiteľmi a s tými, ktorých sme tu mohli nachytro pozva?, rozhodli sme sa o tomto pozvaní tak, ako to záujem vy?adoval, to jest, ?e do Berlína odcestujem. Na základe tohto rozhodnutia vybral som sa do Berlína, kde sme do?li v pondelok podvečer.

    Referujem o tejto veci dos? dopodrobna, referujem bez rečníckeho pátosu, sucho, aby som zachytil v?etky tie historické udalosti a v?etky tie momenty, ktoré pri na?om teraj?om rozhodovaní do úvahy prichádza? majú. V Berlíne prijatý som bol so v?etkými poctami suverénnej hlavy slobodného ?tátu (Potlesk). Hneď po príchode bol som prijatý na audiencii rí?skym ministrom zahraničných vecí, ?ľachticom von Ribbentropom. Budem sa sna?i?, podľa značiek, ktoré som si v rozhovore s ním naznačil, aspoň úryvkovite reprodukova? obsah tohto rozhovoru. Pán minister zahraničných vecí von Ribbentrop hneď nadviazal na na?e rozhovory, ktoré sme rnali spoločne v Mníchove a vo Viedni a poznamenal pri tom, ?e je si dobre vedomý toho, ?e viedenské rozhodnutie nechalo v nás nejaké trpké rozpomienky, ?e napriek v?etkej dobrej vôli z jeho strany, aby sme udr?ali Ko?ice, Ko?ice padli a museli by? odstúpené Maďarom. Ale poznamenal, ?e Nemecko, čo mohlo urobi? v prospech a v záujme Slovenska, ?e to urobilo a keby bol býval lep?ie informovaný o slovenskom národe, iste?e by sa boli vynasna?ili v jeho prospech e?te viac urobi?. Bohu?iaľ, vy ste - pokračovali pán minister von Ribbentrop - neboli známi vo svete a tie informácie, čo sme mali o vás, boli kusé. Robil som, čo som mohol na základe tých posledných dojmov, ktoré som získal, a potom, myslím, uznáte, ?e zástoj môj niesol sa voči vám tónom kladným. Odvtedy časy sa míňali. Samému pánu ministrovi Chvalkovskému sme opätovne povedali, ?e v Čechách vládne i naďalej Bene?ov duch, zdôraznili sme mu to v?etko do dôslednosti a upozornili srne ho, ?e Mníchovská dohoda nie nato bola robená, aby Bene?ov duch ďalej ?il a vládnul, ale ?e robili sme to, čo sme robili v Mníchove, v tej nádejí, ?e sa riadnou cestou vybaví likvidovanie bene?ovského ducha. No v poslednej dobe musíme kon?tatova? tri udalosti, ktoré sú ako nejaké zakliate kamene prilo?ené tak. ?e ich nebolo mo?no zamedzi?. Je to poprvé vojenská diktatúra, nastolená v Karpatskej Ukrajine, ktorá nasvedčuje, ?e ten Bene?ov duch, ten starý re?im sa nijako nemieni zlikvidova?, ale ?e si mieni svoje pozície e?te viac posilni?. Ku tomuto sa pridru?il bratislavský puč, ktorý dokazuje, ?e starý re?im chce sa znovu usadi?, svoj základ postavi? a svoju politickú moc uplatni?, a takýmto spôsobom splni? tie nádeje, v ktorých sa ten starý duch kochá. K týmto dvom bodom musíme kon?tatova? i zachádzanie s na?imi men?inami v českých krajinách, ktoré zachádzanie nemô?eme len tak bez slova necha? a ktoré zachádzanie je dôkazom toho, ?e starý duch vládne, ?e nevymiera a dr?í sa kŕčovite nádejí, ?e príde zase k veslu.

    Vládu slovenskú, ktorá bola menovaná posledne, neuznávame. Za legálnu vládu jedine dr?íme tú, ktorej Snem 23. februára odhlasoval jednohlasne dôveru, ktorá vláda i dnes je pre nás zákonitou predstaviteľkou slovenského národa. Opatrenia prezidenta Republiky bolo protiústavné. Na?i právnici preskúmali presne nielen ústavný zákon, ale aj zmocňovací zákon a presvedčili sa, ?e prezident Republiky nemal nijakého práva bez odhlasovania nedôvery Snemom vládu pozbavi?. To, čo sa dialo potom ďalej pod vojenskou ochranou, to nasvedčuje, ?e ten starý duch sa cíti u? dos? silný. Udalosti sa rútia rýchlym tempom napred, a nemô?eme poveda?, ?e čo v?etko mô?e to vyvola?, ak sa Slováci dostatočne a rýchlo neosvedčia, ?e sa nestoto?ňujú s týmto re?imom, ?e sa nestoto?ňujú s českým národom. Nechcem by? prorokom, ale ka?dý si domyslí, ?e týmto tempom sa rútiace udalosti mô?u vyvola? situáciu takú, aká bola v Mníchove, ?e sme vás dostatočne neznali a preto sme vás traktovali ako Čechoslovákov, lebo veď bývate v jednom ?táte a my hľadíme na ?tát ako na jednotu. My nemô?eme proti nikomu vies? vojnu, kto dr?í slovenské územie v moci. To sa nás netýka, my sme nie na to povolaní, aby sme namiesto vás i?li vyhadzova? toho, kto by sa vrútil na slovenské územie. Vieme, ?e Slováci sú pokojamilovný a pracovitý národ. Kon?tatujem, máme doklady o vás, ?e chcete s nami dobre ?i? a to vítame a kvitujeme vďačne."

    Po tomto rozhovore ja som si dovolil poznámku, v ktorej poznámke usiloval som sa vychyti? práve najhlb?í zmysel celej tej argumentácie a upozornil som na vládne vyhlásenie, odznelé práve v tomto sneme dňa 21. februára t.r., v ktorom som poznamenal, ?e vládne vyhlásenie bolo zalo?ené na vete: Slovenský národ buduje si svoj ?tát, buduje si svoj nový ?tát, buduje si svoj slovenský ?tát. Dôkazom toho je, ?e slovenský nacionalizmus ?ije, slovenské nacionálne povedomie, ?e pracuje, organizuje si svoju slu?bu ?tátnu, aby takto dokázal, ?e chce svojsky ?i? podľa toho princípu, ktorý je dnes svetovým mottom: národnos?. Prehlásil som ďalej, čo sa týka ná?ho spoluna?ívania s Čechmi. Čo som nemeckým činiteľom dosiaľ niekoľkokrát prehlásil, ?e iniciatívne my nikdy nedáme impulz k tomu, aby bola Republika likvidovaná, ale ak budeme vedie?, ?e beh udalostí sa bude vyvinova? tak, ?e to bude prospe?nej?ie, budeme si poklada? za povinnos? voli? vhodnú chvíľu, aby sme sa odtrhli. Dr?al som to za potrebné, aby som pred nemeckým činiteľom znovu zdôraznil a zdôraznil som to znovu. Na to mi bolo poznamenané, ?e prečo táto váhavos?. Ja som poznamenal, ?e nie pre nedostatok svojho nacionálneho cítenia, nie pre nedostatok vôle, akoby sme my nechceli svojský ?tát ma?. Ale s poukazom na malú vy?kolenos? ná?ho ľudu, ktorá malá vy?kolenos? by začiatky ná?ho ?tátneho ?ivota nechcela dostatočne ? povedal by som ? odosobni?, po?a?ne od udalosti odlúči?, a trpko by zná?ala a výčitky by nám robila na?a politická vospolnos? ? keby z toho vyplývajúce počiatočné preká?ky a ?a?kosti musela zná?a? ? ?e preto sú tie ?a?kosti, ?e sme to spravili. Ale keď ná? ľud bude vidie?, ?e udalosti sa rútili tak, ?e jediné východisko bude to, aby sme sa osamostatnili, vtedy si ka?dý Slovák pritiahne remeň, uskromní sa a bude vedie? zná?a? i men?ie nevýhody a povie si, ?e nebolo mo?no ináč robi?.

    Dostal som plné uznanie a pochopenie tohoto ná?ho stanoviska. Potom stalo sa to, aby som z úst najpovolanej?ieho, teda z úst samého Führera počul, aké sú plány Nemeckej rí?e na tomto poli a aby sa vedel podľa toho slovenský národ prispôsobi?. Nato pán zahraničný minister von Ribbenlrop povedal, ?e ďalej nejde hovori?, ?e ďal?ie počujem čoskoro z povolaných úst. Týmto bol ná? rozhovor so zahraničným ministrom von Ribbentropom skončený.

    Za krátky čas boli sme predvedení k pánu rí?skemu kancelárovi Adolfovi Hitlerovi, v nových sieňach rí?skeho kancelárstva, kde opätovne čestná rota vzdala poctu a kde sa nám dostalo plného oficiálneho a slávnostného prijatia, ako to pri takýchto príle?itostiach býva. Po prijatí pri samom rozhovore mimo mňa a kolegu Dr. Ďurčanského prítomní boli dvaja generáli a e?te dvaja diplomati, tak?e na?e prijatie i?lo v rámci úradnom a slávnostnom. Pán rí?sky kancelár, začal rozhovor týmto: Ich habe mir erlaubt, Sie zu bitten, dass Sie zu mir kommen, um mit Ihnen die Klärung der Situation zu besprechen.

    Po tomto preslove začal októbrovými udalos?ami, ktoré októbrové udalosti vylíčil v tom zmysle, ?e: 'Rie?il som vtedy nastolený problém s nádejou, ?e oni v tom teritóriu, ako budú nechaní, zmenia svoj systém a ?e nebudeme ma? ?iadnych trpkých skúseností vzájomných. Nestalo sa tak, máme nové skúsenosti a komplikácie, a tieto komplikácie sú nielen medzi nami susedmi, ale tieto vyná?ajú sa odtiaľ i do sveta. My sme nechceli krv prelieva? a nechceli sme cudzích asimilova?. My nechceli sme krv prelieva? a nedovolíme krv prelieva? ani v budúcnosti. Nemecký národ má svoj Wirtschaftsraum a v tomto nesmie mu nikto preká?a?. Musím ale kon?tatova?, ?e Nemci sú odstrkovaní v Čechách, kde sa viac a viac prejavuje nádej, ?e sa to v?etko zmení, ?e sa vráti starý re?im. Táto nádej stále zosilňuje a prejavuje sa mnohokrát spôsobom nekvalifikovaným. Vymý?ľajú sa problémy, zahraničné plány, a nastolujú sa otázky, ktoré nemajú s na?ím ?ivotom nič spoločného, a len preto, aby budili nádej, ?e príde doba, ?e sa to v?etko zvrtne, a my zas prídeme k starému re?imu a moci. No, v Európe viac ohnisko vojny nepotrebujeme a nedovolíme. Takéto ohnisko vojny sa nechá rozhádza?, rozmetáme ho, aby ani stopy z neho nezostalo. V Prahe si myslia a plánujú, ?e vytú?ia svoju nadvládu. Sem smeruje i to, čo sa stalo v Brne. Tí Nemci nám hovoria, ?e si to nedajú ľúbi?, čo Česi robia, Česi zas sa tu odvolávajú na rozvratné ?ivly, tak?e to tu stále vrie, ohrozuje pokoj a poriadok a tým aj Európa je ohrozená a ja nedovolím ohrozova? mier Európy.'

    Tento úsek reči odznel ako výraz sklamania sa v Čechoch, sklamania sa v tých nádejach, ktoré sa kládli v nich po mníchovskom rozhodnutí. Humánne zaobchádzanie s Čechmi v Mníchove dalo im odvahu takto zariadi? svoj postup.

    Prichádzal teraz druhý úsek, ktorý sa týkal nás. "Sklamal som sa nielen v Čechoch, ale aj v Slovákoch - pokračoval pán rí?sky kancelár. ? Priznávam, neznal som tento problém v bývalej republike. Nezaoberal som sa týmto problémom, iba na?i viedenskí páni mi ho koľko-toľko vysvetlili a na základe týchto vysvetliviek, len náhodilých a príle?itosných, nadobudol som si presvedčenie, ?e slovenský národ chce ?i?, ?e národne bojuje, a preto som sa ho zaslal, hoci ? ako som povedal ? nepoznal som bli??ie tento problém len na základe tých kusých informácií, ktoré som náhodilé dosial. Bez tohoto zaslania bolo by to ináč dopadlo s vami. Znepriatelil som si Maďarov pre vás, ktorým som povedal, ?e: 'Vy nemô?ete ma? ?iadneho nároku na Slovákov, na územie nimi obývané, iba ?e by sa plebiscitom osvedčili, ?e chcú patri? vám. Nakoľko sa ale hlásia k svojmu ?ivotu, za ten sa osvedčujú, nemô?ete si robi? na nich nárok !' ? Nahnevali sa na toto maďarskí páni. Idem za princípom ďalej a teraz vidím, ?e i v Bratislave vládne starý duch. Nastolená vláda je toho dôkazom. My nechceme Slovákov, ale nebudeme sa ich zastáva?, ak oni dostatočne neprejavia, ?e chcú ?i? svojím samostatným ?ivotom, do v?etkých konzekvencií. A pri ?iadnej príle?itosti nepoviem Maďarom, ?e nepatria k nim, k Maďarom, ?e nemám záujem, ?e je to vec Slovákov."

    Vycítil som, ?e tuje ten koreň, tu s tými Maďarmi, a ?e tuje to nebezpečenstvo. Potorn prečítal mi pán rí?sky kancelár správu maďarskú, ?e Maďari sa usilujú obsadi? po tieto dni slovenské územie. A proti tomuto treba sa osvedči?. "Aber blitzschneIľ treba sa osvedči?. Toto osvedčenie da? patričným činiteľom na vedomie, ?e slovenský národ rná svoj ?tát, má svoje územie, a preto treba zabráni? tomu. aby ktokoľvek si mohol nárokova? prístup na slovenské územie a na slovenské obyvateľstvo. Niet času na vyčkávanie, nie dni, ale hodiny rozhodujú a preto ? pou?il zas slova ? 'blitzschnell' rie?ime a rozrie?ime otázku tak, ako nemecký záujem v Európe vy?aduje. Nebudem si viac voči nikomu a kvôli nikomu znepriateľova? druhých, budem si bráni? len svojich, podľa toho princípu 'Volkstum'. Ale kto podľa svojho národného charakteru ?i? chce, ten padá do ochrany tohoto princípu. O tom sa máte rozhodnú?, ako som povedal, 'blitzschnelľ".

    Po tomto výklade dovolil som si pár slov pánu rí?skemu kancelárovi poveda?, v duchu asi tom, ?e: "pod dojmami tejto reči, odpustite, ?e Vám nič konkrétneho nepoviem, iba Vás uis?ujem, ?e sa v slovenskom národe nikdy nesklamete a ?e Vám slovenský národ nedá príčinu, aby ste mali a mohli ľutova? to, čo ste za slovenský národ vykonali, za čo sme Vám povďační."

    Toto bol asi podstatný a vecný, v krátkosti uvedený obsah týchto na?ich rozhovorov. Potom sme sa rozlúčili a odovzdali srne vec patričným referentom k prejednaniu, čo trvalo a? do druhej hodiny v noci, tak?e sme na sľúbený čas o 12. hodine v noci nemohli prís?.

    Slávny Snem, skladám tu pred Snem sucho zhrnutý materiál svojej berlínskej náv?tevy, ktorý ste tu vypočuli a prosím vás, uva?ujte, rozhodujte. (Potlesk.)

    Poznámka: Zasedání Slovenského snemu, na něm? do?lo k vyhlá?ení samostatné Slovenské republiky, bylo označeno za tajné. Tisův projev byl prvně zveřejněn a? v roce 1947 v publikaci: Čulen, Kon?tantín. Po Svätoplukovi druhá na?a hlava. Cleveland: Prvá katolícka slovenská jednota, 1947. Vý?e uvedený text je převzatý z publikace: Sidor, Karol. Takto vznikol Slovenský ?tát. Bratislava: Odkaz, 1991. Strany 161-164.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Rozhodný krok k obraně lidové moci v Polsku (Rudé právo, 14.12.1981)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1849 přečtení)

    Rozhodný krok k obraně lidové moci v Polsku
    Rudé právo, 14.12.1981

    Var?ava (ČSTK, zr) - Státní rada Polské lidové republiky vyhlásila v souladu s druhým článkem ústavy s platností od půlnoci ze soboty na neděli 13. prosince v zemi výjimečný stav. Byla ustavena vojenská rada národní záchrany a pověřena řízením státu. V jejím čele stojí první tajemník ÚV PSDS, předseda rady ministrů, ministr národní obrany PLR Wojciech Jaruzelski. Jejími členy jsou vy??í důstojníci polské armády.

    Vojenská rada jmenovala na v?ech stupních státních zprávy a v některých hospodářských článcích své zplnomocněné vojenské komisaře. Vydala rovně? první dekrety, které upravují současný veřejný ?ivot. Rozhodla o dočasném zastavení činnosti odborů a dočasném zákazu stávek.

    V rámci prvních opatřeních vojenské rady byla internována skupina lidí ohro?ující bezpečnost státu.

    Do této skupiny patří extrémní činitelé ?solidarity? a ilegálních protistátních organizací. Na pokyn vojenské rady bylo rovně? internováno několik desítek lidí, kteří nesou osobní odpovědnost za krizi, k ní? v Polsku v sedmdesátých letech do?lo. Byly vytvořeny zvlá?tní soudy, jejich? posláním je učinit přítr? zločineckým gangům, které provádějí spekulace a ochromují hospodářství. Neoprávněně nabytý majetek bude konfiskován. Zvlá?tní dekret rovně? stanovuje prominutí a vymazání některých trestních činů a přestupků proti zájmům státu spáchaným před 13. prosincem tohoto roku.

    V neděli v časných hodinách informoval o vyhlá?ení výjimečného stavu Wojciech Jaruzelski ve var?avském rozhlase polskou veřejnost. Uvedl, ?e v sobotu večer bylo mnoho veřejných budov v Polsku okupováno, ozvaly se výzvy ke krvavému zúčtování se stoupenci socialistického zřízení, s lidmi odli?ného smý?lení, ?ířil se teror, vlna bezohledných zločinů, přepadů a vloupání. Chaos a demoralizace se staly pohromou.

    ?Na?e země se ocitla nad propastí. Dal?í udr?ování nyněj?í situace by nevyhnutelně vedlo ke katastrofě, k naprostému chaosu, k bídě a hladu,? prohlásil W. Jeruzelski. ?Za této situace by nečinnost byla zločinem na národu. Je třeba říci dost!? zdůraznil. A dále kategoricky prohlásil, ?e je třeba spoutat ruce avanturistům dříve, ne? uvrhnou vlast do propasti bratrovra?edného boje.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Mnichovská dohoda (1938)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (5263 přečtení)

    Mnichovská dohoda ze dne 29.9.1938

    Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které ji? bylo dosa?eno ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících, a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění:

    (1) Vyklizení začne 1. října

    (2) Spojeného království, Francie a Itálie se shodly, ?e vyklizení území bude dokončeno do 10. října, ani? by byla zničena jakákoli zařízení, která se na území nacházejí, a ?e Československá vláda bude odpovídat za provedení vyklizení bez po?kození uvedených zařízení

    (3) Podrobnosti vyklizení budou stanoveny mezinárodní komisí slo?enou ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa

    (4) Obsazování převá?ně německého území německými jednotkami začne 1. října. Čtyři oblasti vyznačené na připojené mapě budou obsazovány německými vojsky následovně:
    Území označené číslem I 1. a 2. října; území označené číslem II 2. a 3. října; území označené číslem III 3., 4. a 5. října; území označené číslem IV 6. a 7. října. Zbývající území převá?ně německého charakteru bude neprodleně zji?těno vý?e uvedenou mezinárodní komisí a bude obsazeno německými jednotkami do 10. října

    (5) Mezinárodní komise uvedena v odstavci 3 určí oblasti, ve kterých se bude konat plebiscit. Tyto oblasti budou do zji?tění jeho výsledků obsazeny mezinárodními jednotkami. Stejná komise stanoví způsob, jakým se hlasování bude konat, vycházejíc ze Saarského plebiscitu. Komise také stanoví datum jeho konání, ne pozděj?í ne? konec listopadu

    (6) O konečné podobě hranic rozhodne mezinárodní komise. Tato komise bude také oprávněna doporučit čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii v určitých výjimečných případech men?í úpravy v přísně etnograficky určovaných oblastech, které mají být připojeny bez plebiscitu

    (7) V oblastech připadajících Německu bude zaručena mo?nost příchodu a odchodu, které bude moci být vyu?íváno v ?esti měsících od data podepsání této dohody. Německo-Československá komise bude určovat podrobnosti této mo?nosti, berouc ohledy na ulehčení otázek přemis?ování obyvatelstva a usazování vyvstávajících z uvedeného odevzdání území

    (8) Československá vláda ve lhůtě čtyř týdnů po podepsání této dohody propustí ze svých vojenských a policejních sil jakéhokoli sudetského Němce, který si to bude přát, a Československá vláda ve stejné lhůtě propustí sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají trest za politické zločiny

    Mnichov, 29. září 1938

    ADOLF HITLER,
    NEVILLE CHAMBERLAIN,
    EDUARD DALADIER,
    BENITO MUSSOLINI


    Celý článek... | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Projev předsedy federální vlády Mariána Čalfy před volbou prezidenta (29.12.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1507 přečtení)

    Projev předsedy federální vlády Mariána Čalfy před volbou prezidenta
    Společná schůze obou komor Federálního shromá?dění, 29.12.1989
    Praha, Vladislavský sál Pra?ského hradu

    Předseda vlády ČSSR M. Čalfa: Vá?ený pán predseda Federálneho zhroma?denia, vá?ené poslankyne a poslanci, vá?ení hostia.

    Posledné tý?dne postavili pred ka?dého občana na?ej republiky povinnos? prevzia? svoj diel osobnej zodpovednosti za správu vecí verejných. ?tudenti, umelci, robotníci, roľníci, vedci i úradníci tí v?etci na uliciach i na pracoviskách spolurozhodovali o na?om budúcom osude.

    Východisková po?iadavka dialógu v?etkých politických síl krajiny postupne prenikla z Václavského námestia, nielen do ostatných častí Prahy a ďal?ích miest, ale tie? do ?tátnych orgánov. Tento dialóg sa stal základom zostavenia novej vlády a stáva sa aj spôsobom práce Federálneho zhroma?denia.

    Aby sa slobodný dialóg stal nepochybnou súčas?ou politického rozhodovania a riadenia, je nutné da? odpoveď na stále e?te otvorenú otázku, kto bude československým prezidentom v dobe, kedy na?a krajina bude zavr?ova? prechod k demokracii.

    Práve dnes nastala tá chvíľa, kedy vy - poslanci Federálneho zhroma?denia, svojou voľbou rozhodnete, kto bude hlavou ?tátu v tejto historickej dobe.

    Vá?ené poslankyne, vá?ení poslanci. hlasova? o prezidentovi Československej socialistickej republiky je v?dy zodpovedný čin. Ak máme dnes zabráni? ústavnej a spoločenskej kríze, 3/5 z vás musia nájs? spoločný jazyk. Iba takto preuká?ete, ?e poslanci Federálneho zhroma?denia sú schopní vyhovie? prianiu svojich voličov, čím polo?íte ďal?í z dôle?itých kameňov stavby demokratického politického re?imu v na?ej krajine. Hlasova? o prezidentovi Československej republiky je v?dy záva?ný čin. Najvy??í predstaviteľ ná?ho ?tátu má rad pravomocí, ktorých plnenie je predpokladom uceleného fungovania celého politického systému z hľadiska vnútornej i zahraničnej politiky.

    Prezident, ako vrcholný ?tátno-politický predstaviteľ stelesňuje na?u suverénnu ?tátnos?, a to v neposlednom rade ako spoločný predstaviteľ českého a slovenského národa i ostatných národností republiky. Navy?e tradícia prezidentského úradu odvozovaná od zakladateľa novodobého Československého ?tátu Tomá?a G. Masaryka spája politické právomoci s osobnou autoritou, teda i s mravnos?ou.

    Hlasova? o prezidentovi Československej republiky je v?dy slávnostný čin. Demokratická politická kultúra na?ich národov, ktoré v uplynulých tý?dňoch preukázali svoju ?ivotaschopnos? a silu, dá iste vyniknú? i v tejto historickej sále Pra?ského hradu významu, aký voľbe prezidenta prikladá ka?dý občan na?ej vlasti. Dôstojne, na úrovni na?ich tradícií pred tvárou celého sveta mô?eme dnes dokáza?, ?e reprezentanti československého ľudu doká?u suverénne a zodpovedne rie?i? v?etky úlohy, ktoré pred nimi stoja.

    Vá?ené poslankyne, vá?ení poslanci, v súlade s vôľou ľudu i predstaviteľov rozhodujúcich politických síl v na?ej krajine a podľa svojho vlastného najhlb?ieho presvedčenia vám predkladám návrh, aby ste za prezidenta Československej socialistickej republiky zvolili pána Václava Havla.

    Politická i umelecká aktivita pána Václava Havla je dnes u? natoľko známa, ?e nie je potrebné návrh podrobne zdôvodňova?. Dovoľte mi preto iba uvies? hlavné dôvody, o ktoré sa predlo?ený návrh opiera.

    Pán Václav Havel je dnes najvýznamnej?ím predstaviteľom zápasu o mravnos? demokratickej politiky. Jeho ?ivot je príkladom človeka, ktorý stojí za svojími názormi aj navzdor perzekúcii. Priamočiaros? jeho politickej aktivity, či u? ako člena Klubu anga?ovaných nestraníkov v roku 1968, zakladateľa a prvého zástupcu Charty 77, či popredného predstaviteľa Občianského fóra, ukazuje na jeho mravnú veľkos? i na veľké skúsenosti z práce medzi ľuďmi. Tým si získal úctu v?etkých, ktorí doká?u rozumne zhodnoti? charakterové vlastnosti politika modernej doby.

    Mravná zásadovos? pána Václava Havla je zárukou, ?e demokratický dialóg zostane základom ná?ho novo sa formujúceho politického re?imu. Práve v politickej mravnosti nového prezidenta je istota, ?e pozornos? verejnosti, ich predstaviteľov sa bude sústreďova? na budúcnos? na?ej krajiny, na upevňovanie demokracie, a nie na vybavovanie si osobných účtov pod plá?tikom veľkých ideálov, ako sme tomu boli neraz svedkami v minulosti. Sama skutočnos?, ?e pán Václav Havel podmienil svoju voľbu zaistením slobodných volieb, s tým, ?e a? po zvolení nového Federálneho zhroma?denia, by sa mal zvoli? prezident na ústavou predpísaných 5 rokov svedčí o tom, ?e zostáva verný svojmu demokratickému presvedčeniu.

    Pán Václav Havel je dnes jedným z najvýznamnej?ích predstaviteľov nielen demokratických, ale aj vlasteneckých síl tejto krajiny. Nikdy neprijal ani ponuky priateľov ani odporúčania nepriateľov, aby odi?iel do emigrácie, kde by iste mal podmienky pre pohodlnej?í ?ivot.

    Ako väzeň svedomia dôstojne zná?al poní?enie človeka zatlačeného bezduchou mocou na okraj spoločnosti iba preto, aby mohol zosta? so svojím ľudom; svojími názormi i praktickými činmi sa stal i jedným z architektov nových demokratických vz?ahov Čechov a Slovákov. Zároveň ako tvorivý umelec obohacoval pokladnicu kultúry na?ich národov a preslávil ich talent v zahraničí.

    Ako dôstojný zástupca generácie obrodencov nielen tvorivými činmi, ale i usilovnou organizátorskou prácou, či v rôznych dobách vo vedení PEN-klubu, Klubu nezávislých spisovateľov, či v čele obce spisovateľov, rozvíjal demokratickú kultúrnu tradíciu na?ich národov.

    Pán Václav Havel je dnes občanom na?ej krajiny s najväč?ou medzinárodnou autoritou. Nejde iba o to, ?e je členom radu zahraničných PEN klubov alebo nositeľom mnohých zahraničných či medzinárodných umeleckých cien. Ako na najvýznamnej?iu osobnos? na?ich demokratických klubov sa k nemu obracajú cudzí ?tátnici u? mnoho mesiacov. Iba človek s takýmto kreditom mô?e reprezentova? na?u suverenitu v búrlivých integračných procesoch súčasnej Európy. Iba človeka s takovýmto kreditom mô?u dnes re?pektova? v demokratických krajinách ako spoľahlivého partnera pre dlhodobé dohody, ktoré zaistia bezpečný ?ivot na?ich národov te?iacich sa z najhodnotnej?ích plodov hospodárskeho rozvoja.

    Vá?ené poslankyne, vá?ení poslanci, dovoľte mi na záver vyjadri? presvedčenie, ?e vá? hlas pre pána Václava Havla, je hlasom pre zabezpečenie ľudských práv, pre ka?dého človeka v na?ej krajine. Je to hlas pre dôstojný a stále bohat?í ?ivot ľudu na?ej drahej vlasti.

    Ďakujem za pozornos?.

    Zdroj: Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Stanovisko KSČM k 60. výročí únorových událostí v r. 1948 (2008)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1563 přečtení)

    Stanovisko KSČM k 60. výročí únorových událostí v r. 1948 (29.2.2008)

    51. schůze Výkonného výboru ÚV KSČM přijala dne 29. února 2008 stanovisko k 60. výročí únorových událostí v r. 1948.

    Před 60 lety do?lo v Československu v návaznosti na proces prohlubování národní a demokratické revoluce k zásadnímu politickému zvratu, který se stal východiskem i součástí revolučního procesu vzniku první historické formy socialismu. Současným vládním garniturám je toto výročí vítanou příle?itostí k rozvíjení kampaně nejen proti KSČM, ale i proti my?lence socialistické alternativy ke kapitalismu.

    V této kampani se anga?ují zejména ti, kteří chtějí co nejvíce zdiskreditovat my?lenku, ?e kapitalismus nemů?e být koncem dějin, jediným mo?ným a věčným společenským řádem a ?e lidé mají nezadatelné právo humánní demokratickou cestou tento systém překonat. Současným vládnoucím vrstvám jde o moc a zisky a k jejich zachování patří snaha co nejvíce zmanipulovat ?iroké vrstvy, aby nepochopily podstatu problému.

    Kampaň proti Únoru 1948 se předev?ím sna?í vnutit do vědomí lidí my?lenku, ?e ne?lo o ústavně provedenou revoluci, které se zúčastnily ?iroké vrstvy občanů, ale o pouhý mocenský puč. Antikomunisté se sna?í zastřít fakt, ?e KSČ v této době byla na rozdíl od svých protivníků spojena s ?ivotními zájmy ?irokých neprivilegovaných vrstev, aktivně je prosazovala a v?emo?ně mařila snahy zbohatlických vrstev strhnout politickou moc do svých rukou. Právě tato skutečnost jí přinesla úspěch a jejím oponentům zaslou?enou porá?ku. KSČM se hlásí k revolučnímu základu Února 1948 a vysoce oceňuje práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu, které se na prosazení této cesty a následném rozvíjení jejích pozitivních stránek podílely.

    KSČM se ji? při svém zalo?ení omluvila v?em těm, kterých se bezprostředně dotkly nedostatky i tragické deformace, které se v průběhu první formy socialismu projevily a které my?lenku socialismu ochudily a po?kodily.

    KSČM má zájem na objektivní analýze historické formy socialismu před rokem 1989. Taková analýza mů?e přispět k podpoře a v perspektivě nakonec i uskutečnění nové, demokratické a humánní podoby socialismu.

    Nevracíme se zpět k překonanému, hledíme společně s lidmi vpřed, k sociálně spravedlivé společnosti 21. století.

    zdroj: ÚV KSČM; 29. 2. 2008


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Karlovarský program SdP (1938)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (3737 přečtení)

    Karlovarský program SdP = Karlsbader Programm der SdP

    Jako utiskovaní se budeme cítit potud, pokud my Němci nebudeme smět dělat toté? co Če?i.

    V?echno, co je dovoleno Čechům, musí být dovoleno také nám. Jedním slovem: Chceme pouze ?ít jako svobodní mezi svobodnými.

    Pokud má v československém státě dojít ke klidnému vývoji, potom je třeba kromě ji? naznačeného provést v rámci budoucího státního a právního řádu trojí revizi - revizi historického mýtu, revizi pojetí slovanské ba?ty a revizi zahraničně politického postavení:

  • Obnovu plné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem.
  • Uznání německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě.
  • Uznání nedotknutelnosti německého sídelního území.
  • Vybudování samosprávy v německém sídelním území ve v?ech oblastech veřejného ?ivota, pokud jed o zájmy a zále?itosti německé národní skupiny.
  • Vytvoření zákonných ochranných opatření pro ty státní příslu?níky, kteří ?ijí mimo uzavřené sídelní území svého národa.
  • Náprava ve?kerého bezpráví a nahrazení v?ech ?kod, které sudetským Němcům v důsledku tohoto bezpráví vznikly.
  • Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí úředníci a veřejní zaměstnanci.
  • Plná svoboda přiznání se k německému národu a německému světovému názoru.
  • Zdroj: Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916 - 1967. München 1967, s. 193.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: 21. podmínek pro přijetí do Komunistické internacionály (1920)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2783 přečtení)

    21. podmínek pro přijetí do Komunistické internacionály
    (schválených na II. kongresu KI, který se konal 19. července - 7. srpna 1920)

    První ustavující kongres Komunistické internacionály nevypracoval ?ádné přesné podmínky pro přijetí jednotlivých stran do III. internacionály. A? do chvíle svolání I. kongresu existovaly ve vět?ině zemí pouze komunistické směry a skupiny.

    II. světový kongres Komunistické internacionály se schází za jiných podmínek. Nyní nejsou ve vět?ině zemí pouze komunistické proudy a směry, nýbr? komunistické strany a organizace.

    Ke Komunistické internacionále se nyní stále častěji obracejí strany a skupiny, které je?tě nedávno patřily k II. internacionále a je? nyní chtějí vstoupit do III. internacionály, ač se ve skutečnosti nestaly komunistickými. Druhá internacionála je definitivně rozbita. Nerozhodné strany a centristické skupiny, které poznávají naprostou beznadějnost II. internacionály, se sna?í připojit se ke Komunistické internacionále, je? je stále pevněj?í, av?ak doufají přitom, ?e si uchovají takovou "autonomii", která jim umo?ní provádět dřívěj?í oportunistickou nebo centristickou politiku. Komunistická internacionála se do jisté míry stává módou.

    Přání některých vedoucích centristických skupin vstoupit do III. internacionály je nepřímým potvrzením toho, ?e Komunistická internacionála si dobyla sympatií převá?né vět?iny uvědomělých dělníků celého světa a ?e se ka?dým dnem stává silněj?í.

    Za jistých podmínek hrozí Komunistické internacionále nebezpečí, ?e bude roztří?těna kolísavými polovičatými skupinami, které se dosud nezbavily ideologie II. internacionály. Kromě toho zůstává v některých velkých stranách (Itálie, ?védsko, Norsko, Jugoslávie aj.), jejich? vět?ina stojí na straně komunismu, a? dosud značně velké reformistické a sociálpacifistické křídlo, které pouze čeká na vhodnou chvíli, aby znovu pozvedlo hlavu, zahájilo aktivní sabotá? proletářské revoluce a aby tak pomohlo bur?oazii a II. internacionále.

    ?ádný komunista nesmí zapomínat na poučení z Maďarské republiky rad. Spojení maďarských komunistů s takzvanými levicovými sociáldemokraty při?lo maďarskému proletariátu draho.

    Vzhledem k tomu pova?uje II. světový kongres Komunistické internacionály za nutné stanovit zcela přesné podmínky pro přijetí nových stran, jako? i vysvětlit oněm stranám, které ji? byly přijaty do Komunistické internacionály, jaké z toho pro ně plynou povinnosti.

    Druhý kongres Komunistické internacionály se usná?í:

    Podmínky příslu?nosti ke Komunistické internacionále jsou:

    1. Ve?kerá propaganda a agitace musí mít skutečně komunistický ráz a musí odpovídat programu a v?em usnesením III. internacionály. V?echny stranické tiskové orgány musí být redigovány spolehlivými komunisty, kteří dokázali svou oddanost věci proletariátu. O diktatuře proletariátu se nesmí mluvit jako o bě?né naučené formuli, nýbr? musí být propagována tak, aby její nutnost vyplývala pro ka?dého řadového dělníka, dělnici, vojáka a rolníka z událostí bě?ného ?ivota, soustavně denně zaznamenávaných na?ím tiskem.

    Periodický a neperiodický tisk a v?echna nakladatelství strany musí být zcela podřízeny ústřednímu výboru strany, nezávisle na tom, je-li strana jako celek v daném okam?iku legální nebo ilegální. Je nepřípustné, aby nakladatelství zneu?ívala své autonomie a aby prováděla politiku, která by plně neodpovídala politice strany.

    V novinách, na lidových schůzích, v odborových svazech, v dru?stvech - v?ude, kam mají přístup stoupenci III. internacionály, je nezbytné soustavně a nemilosrdně pranýřovat nejen bur?oazii, nýbr? i její pomahače, reformisty v?ech odstínů.

    2. Ka?dá organizace, která se chce připojit ke Komunistické internacionále, je povinna plánovitě a soustavné odstraňovat z ka?dého odpovědněj?ího místa v dělnickém hnutí (stranická organizace, redakce, odborový svaz, parlamentní frakce, dru?stvo, obecní správa atp.) reformisty a stoupence centrismu a nahradit je spolehlivými komunisty, bez ohledu na to, ?e zpočátku bude někdy nutno nahrazovat "zku?ené" pracovníky prostými dělníky.

    3. Téměř ve v?ech zemích Evropy a Ameriky vstupuje třídní boj do období občanské války. Za takových podmínek nemohou mít komunisté důvěru k bur?oazní zákonnosti. Jsou povinni v?ude zřizovat paralelní ilegální aparát, který by v rozhodující chvíli pomohl straně splnit její povinnost vůči revoluci. Ve v?ech zemích, kde komunisté v důsledku stavu oble?ení nebo výjimečných zákonů nemají mo?nost provádět ve?kerou svou práci legálně, je bezpodmínečně nutné spojit legální práci s prací ilegální.

    4. Při roz?iřování komunistických idejí je zvlá?tě nutná hou?evnatá soustavná propaganda těchto idejí ve vojsku. Tam, kde je tato agitace zakázána výjimečnými zákony, musí být prováděna ilegálně. Odmítnutí takové práce by se rovnalo zradě revoluční povinnosti a bylo by neslučitelné s příslu?ností k III. internacionále.

    5. Je nutná soustavná a plánovitá agitace na vesnici. Dělnická třída nemů?e upevnit své vítězství, nemá-li na své straně by? jen část zemědělských nádeníků a chudých rolníků a jestli?e nedokázala svou politikou neutralizovat část ostatního obyvatelstva vesnice. Komunistická práce na vesnici nabývá v současné době mimořádného významu. Musí být prováděna hlavně prostřednictvím revolučních městských a zemědělských dělníků-komunistů, kteří mají spojení s vesnicí. Upu?tění od této práce nebo předání této práce do nespolehlivých rukou poloreformistů se rovná upu?tění od proletářské revoluce.

    6. Ka?dá strana, která chce k III. internacionále, je povinna odhalovat nejen zjevný sociálpatriotismus, nýbr? také neupřímnost a pokrytectví sociálpacifismu: soustavně dokazovat dělníkům, ?e bez revolučního svr?ení kapitalismu nemohou ?ádné mezinárodní smírčí soudy, ?ádné smlouvy o omezení zbrojení, ?ádná "demokratická" reorganizace Společnosti národů zachránit lidstvo před novými imperialistickými válkami.

    7. Strany, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, jsou povinny přiznat nutnost naprosto a absolutně zúčtovat s reformismem a centristickou politikou a propagovat toto zúčtování v nej?ir?ích kruzích členů strany. Bez toho není mo?ná důsledná komunistická politika. Komunistická inter-nacionála bezpodmínečně a ultimativně ?ádá provedení tohoto zúčtování v nejkrat?í době. Komunistická internacio-nála nemů?e připustit, aby v?em známí oportunisté, jako například Turati, Kautsky, Hilferding, Hillquit, Longuet, MacDonald, Modigliani a ostatní, měli právo pova?ovat se za členy III. internacionály. Vedlo by to k tomu, ?e by se III. internacionála velmi podobala zmizelé II. internacionále.

    8. V otázce kolonií a utlačovaných národů je nutno, aby byla zvlá?? výrazná a jasná Unie stran těch zemí, kde bur?oazie takové kolonie ovládá a utlačuje jiné národy. Ka?dá strana, která chce patřit k III. internacionále, je povinna nemilosrdně odhalovat uskoky "svých" imperialistů v koloniích, podporovat ka?dé osvobozenecké hnutí v koloniích nikoli slovy, nýbr? činy, ?ádat, aby její domácí imperialisté byli z těchto kolonií vyhnáni, vypěstovat v srdcích dělníků své země skutečně bratrský poměr k pracujícímu obyvatelstvu kolonií a utlačovaných národů a provádět ve vojsku své země soustavnou agitaci proti ka?dému utlačování koloniálních národů.

    9. Ka?dá strana, která chce patřit ke Komunistické internacionále, je povinna provádět soustavnou a vytrvalou komunistickou práci v odborových svazech, v dělnických a závodních radách, v dru?stvech a jiných masových organizacích. V těchto organizacích je nutno vytvořit komunistické buňky, které trvalou a hou?evnatou prací musí získat odborové svazy atd. pro komunismus. Tyto buňky jsou povinny při své ka?dodenní práci neustále odhalovat zrady sociálpatriotů a kolísavost "centra". Tyto komunistické buňky musí být úplně podřízeny straně.

    10. Ka?dá strana, patřící ke Komunistické internacionále, je povinna hou?evnatě bojovat proti Amsterodamské "internacionále" ?lutých odborových svazů. Ka?dá strana musí mezi odborově organizovanými dělníky důrazně propagovat nutnost roztr?ky se ?lutou Amsterodamskou internacionálou. Musí v?emo?ně podporovat rodící se mezinárodní sjednocení rudých odborových svazů patřících ke Komunistické internacionále.

    11. Strany, které chtějí patřit k III. internacionále, jsou povinny přezkoumat členy svých parlamentních frakcí, odstranit z nich nespolehlivé ?ivly, podřídit tyto frakce nejen slovy, nýbr? ve skutečnosti ústředním výborům stran, ?ádat od ka?dého komunistického člena parlamentu, aby ve?kerou svou činnost podřídil zájmům skutečně revoluční propagandy a agitace.

    12. Strany, patřící ke Komunistické internacionále, musí být vybudovány podle zásady demokratického centralismu V současném období zostřené občanské války mů?e komunistická strana splnit svou povinnost jen tehdy, bude-li organizována co nejcentralističtěji, bude-li v ní vládnout ?elezná kázeň, hraničící s kázní vojenskou, a bude-li stranické centrum mocenským autoritativním orgánem, vybaveným rozsáhlou plnou mocí a tě?ícím se v?eobecné důvěře členů strany.

    13. Komunistické strany v?ech zemí, kde komunisté pracují legálně, musí pravidelně provádět čistky (novou registraci) členstva stranických organizací, aby strana byla soustavně oči??ována od malobur?oazních ?ivlů, které se do ní nezbytně vetřou.

    14. Ka?dá strana, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, je povinna obětavě podporovat ka?dou sovětskou republiku v jejím boji proti kontrarevolučním silám. Komunistické strany musí neustále provádět propagandu za tím účelem, aby dělníci odmítali opravovat předměty válečné výzbroje posílané nepřátelům sovětských republik, musí provádět legální nebo ilegální propagandu ve vojsku, vyslaném k zardou?ení dělnických republik atd.

    15. Strany, které dosud podr?ely staré sociálně demokratické programy, jsou povinny v pokud mo?no nejkrat?í době tyto programy přehlédnout a vypracovat s ohledem na zvlá?tní podmínky své země nový komunistický program ve smyslu usnesení Komunistické internacionály. Zpravidla musí být program ka?dé strany, patřící ke Komunistické internacionále, potvrzen řádným kongresem Komunistické internacionály nebo jejím výkonným výborem. V případě, ?e výkonný výbor Komunistické internacionály nepotvrdí program té či oné strany, má tato strana právo odvolat se ke kongresu Komunistické internacionály.

    16. V?echna usnesení kongresů Komunistické internacionály, jako? i usnesení jejího výkonného výboru, jsou závazná pro v?echny strany, patřící ke Komunistické internacionále. Komunistická internacionála, pracující za nejostřej?í občanské války, musí být vybudována mnohem centralizovaněji, ne? jak tomu bylo v II. internacionále. Přitom jsou Komunistická internacionála a její výkonný výbor přirozeně povinny mít ohled na různost podmínek, za kterých bojují a pracují různé strany, a musí činit v?eobecně závazná usnesení pouze o takových otázkách, o kterých je to mo?né.

    17. V souvislosti s tím musí v?echny strany, které chtějí patřit ke Komunistické internacionále, změnit své jméno. Ka?dá strana, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, musí mít název: komunistická strana té a té země (sekce III., Komunistické internacionály). Otázka názvu není jen formální, nýbr? je velmi důle?itá. Komunistická internacionála vypověděla rozhodný boj celému bur?oaznímu světu a v?em ?lutým sociálně demokratickým stranám. Je nutno, aby ka?dému prostému pracovníku byl zcela jasný rozdíl mezi komunistickými stranami a starými oficiálními "sociálně demokratickými" nebo "socialistickými" stranami, které zradily prapor dělnické třídy.

    18. V?echny vedoucí tiskové orgány v?ech zemí jsou povinny otiskovat v?echny důle?ité dokumenty výkonného výboru Komunistické internacionály.

    19. V?echny strany patřící ke Komunistické internacionále nebo které učinily prohlá?ení, ?e si přejí do ní vstoupit, jsou povinny co mo?ná nejdříve, nejpozději v?ak do 4 měsíců po II. kongresu Komunistické internacionály, svolat mimo řádný sjezd nové strany, aby byly projednány tyto podmínky. Přitom se musí ústřední výbor postarat, aby se v?echny jejich organizace seznámily s usnesením II. kongresu Komunistické internacionály.

    20. Strany, které by nyní chtěly vstoupit do III. internacionály, které v?ak dosud radikálně nezměnily svou dřívěj?í taktiku, musí se před vstupem do Komunistické internacionály postarat, aby členy jejich ústředního výboru a v?ech nejdůle?itěj?ích ústředních institucí strany byly nejméně dvě třetiny soudruhů, kteří se ji? před II. kongresem Komunistické internacionály veřejně jednoznačně vyslovili pro vstup do III. internacionály. Výjimky jsou přípustné po schválení výkonným výborem III. internacionály. Výkonný výbor Komunistické internacionály má právo činit výjimky také pro zástupce "centra", jmenované v § 7.

    21. Členové strany, kteří zásadně odmítají povinnosti a teze vytyčené Komunistickou internacionálou, musí být ze strany vyloučeni. Toté? platí také o delegátech na mimo řádné stranické sjezdy.

    Zdroj: Vtoroj kongress Kommunističeskogo intěrnacionala, 1934, str. 499-505.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: KSS k februáru 1948 (2008)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1498 přečtení)

    KSS k februáru 1948 (21.2.2008)

    V týchto dňoch si Komunistická strana Slovenska pripomína 60. výročie udalostí z februára 1948. Práve toto výročie vníma KSS ako príle?itos? pre celú slovenskú spoločnos? kritický, av?ak reálny a objektívne posúdi? uvedené udalosti, ktoré zásadným spôsobom ovplyvnili dejiny druhej polovice 20. storočia.

    KSS v záujme historickej objektivity kon?tatuje:

    Február 1948 nebol násilným ozbrojený pučom, ako sa sna?ia verejnos? presvedči? ponovembroví ?ví?azi?, ale bol hlbokým a demokratickým revolučným procesom vyjadrujúcim vôľu drvivej väč?iny spoločnosti, uskutočneným s jej aktívnym súhlasom.

    Na tejto skutočnosti nič nezmenia ani určité momenty utilitaristického vyu?ívania mocenského aparátu KSČ uplatňované predov?etkým v pä?desiatych a čiastočne v sedemdesiatych rokoch minulého storočia, zahrňujúce aj niektoré excesy, ani vonkaj?í tlak vtedaj?ieho vedenia ZSSR, ktorý viedol k opusteniu ?pecifickej československej cesty k socializmu a nekritickému prevzatiu sovietskeho modelu, svojim dopadom v konečnej in?tancii nevhodného pre československé pomery.

    Na tomto fakte nezmenia nič ani deformácie prvej formy socializmu, hlavne vykon?truované politické procesy a antihumánne formy mocenského tlaku pou?itého proti odporcom, ale i proti mnohým nevinným občanom, vrátane komunistov a stúpencov socializmu.

    K tomuto v?ak musíme doda?, ?e mnohí zahraniční a taktie? domáci odporcovia socializmu a nimi zneu?ití dezorientovaní ľudia neuznali demokraticky prijaté rie?enie februárovej krízy v roku 1948 a legitimitu socialistického zriadenia. V rozpore zo záujmami väč?iny zahájili aktívny odpor. K jeho rôznym formám, ku ktorým patrili sabotá?e, teror a ničenie spoločného majetku sa dnes hrdo hlásia a po?adujú, aby boli ich aktivity ocenené ako ?tretí odboj?. Aj oni nesú nemalú zodpovednos? za atmosféru a obete 50. rokov. Spolu so svojimi mnohými novembrovými a ponovembrovými následníkmi nesú ale aj zodpovednos? za to, ?e nebolo mo?né pokračova? po ceste sociálnej spravodlivosti a ?e obnovená zbohatlícka elita a jej pravicová politická reprezentácia dnes vedú nemilosrdnú ofenzívu proti politickej slobode, ?ivotnej úrovni a sociálnym istotám väč?iny občanov.

    Československo sa po druhej svetovej vojne, spolu s ďal?ími krajinami, dalo na dovtedy nikým neprebádanú cestu výstavby sociálne spravodlivej spoločnosti - socializmu.

    Je historickou skutočnos?ou, ?e práve zásluhou februára 1948 boli z ka?dodenného ?ivota československej spoločnosti odstraňované také dovtedy be?né javy, akými boli hlad, bieda, neistota, vykoris?ovanie a nedôstojný ?ivot pracujúceho človeka. Vďaka socializmu sa radový občan dočkal osem hodinového pracovného času, bezplatného a pre ka?dého dostupného vzdelania, kde rozhodovali schopnosti a nie peniaze. Bezplatná a kvalitná zdravotnícka starostlivos? sa stala samozrejmos?ou ka?dodenného ?ivota. Právo na prácu., plnohodnotný ?ivot v starobe, zabezpečené dôchodkovými dávkami, odchod do dôchodku u ?ien v 55 a u mu?ov v 60 rokoch boli výdobytkom práve socializmu minulého storočia. V?etky tieto uvedené výdobytky radového človeka, ale i mnohé iné sú u? len minulos?ou.

    Ak existuje v dejinách Slovenska obdobie zlatého veku, tak to boli roky po februári 1948. Je to obdobie 40. rokov, počas ktorých za?ilo predov?etkým Slovensko rozvoj dovtedy nebývalých rozmerov. Obrovská premena zaostalej poľnohospodárskej krajiny na krajinu s modernou strojárenskou výrobou, na priemyselnú a strojársku veľmoc, na krajinu s vysoko rozvinutou poľnohospodárskou veľkovýrobou, ktorú k nám chodili obdivova? z celého sveta, krajinu s obrovským vedeckým potenciálom, bezplatným zdravotníctvom a ?kolstvom. Na krajinu v ktorej sociálne zabezpečenie občanov bolo na takej úrovni, ?e nám to závidel celý svet. Dnes je u? priam neuveriteľné pochopi? silu ekonomiky, ktorá za 40 rokov bola schopná dosiahnu? v?etko to, čo na Slovensku bolo postavené. To v?etko, v?etky tie investície boli realizované popri vysokom sociálnom zabezpečení občanov.

    Dnes, s odstupom času, po mnohých udalostiach ktoré nasledovali a predov?etkým po spoločensko ? politických zmenách, po kontrarevolúciách koncom osemdesiatych rokov minulého storočia, ktoré neobi?li ani vtedaj?ie Československo vieme, ?e Sovietsky model socializmu, ktorý bol realizovaný v samotnom ZSSR a v krajinách bývalého východného bloku z viacerých objektívnych ale i subjektívnych dôvodov nepre?il. Treba si zároveň uvedomi?, ?e chyby v?dy robia ľudia a v tomto prípade mnohokrát zlyhali práve ľudia a nie idea sociálnej spravodlivosti ? socializmu.

    Komunisti na Slovensku si berú ponaučenie z vlastných chýb i z chýb modelu prvej historickej formy socializmu, aplikovaného v československých pomeroch práve po februári 1948. Zároveň sme hrdí a plne sa hlásime k v?etkému pozitívnemu čo sa pre človeka podarilo dosiahnu?.

    Hlavné poučenie z tohto obdobia i zo samotného februára 1948 vidíme v tom, ?e nová forma socializmu musí vznika? na overených teoretických i praktických základoch komunistického hnutia, av?ak podmienkam 21. storočia adekvátnym, primerane humánnym spôsobom, musí ma? demokratický a samosprávny charakter a opiera? sa o aktívnu podporu a dôveru občianskej verejnosti. Toto je na?e dne?né ponaučenie ktoré si práve teraz my komunisti pripomíname.

    Bratislava 21. februára 2008

    Predsedníctvo ÚV KSS


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: Vystoupení Václava Havla v ČST před volbou prezidenta (17.12.1989)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1664 přečtení)

    Vystoupení Václava Havla v ČST před volbou prezidenta
    Praha, Československá televize, 17.12.1989

    Dobrý večer, milí přátelé,

    předev?ím děkuji Čs. televizi, ?e mi umo?nila říct vám několik věcí. Napsal jsem si to dnes dopoledne a budu to číst z papíru, proto?e nemám rád podvody a odsuzuji, kdy? politici čtou své proslovy ze čtecího zařízení na kameře a předstírají, ?e mluví spatra. Podvodů bylo v této zemi u? dost.

    Nejprve bych měl říct něco o sobě. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, ?e jsem nepřítel socialismu, ?e chci v na?í zemi obnovit kapitalismus, ?e jsem ve slu?bách světového imperialismu, od něho? přijímám tučné výslu?ky, ?e chci být majitelem různých podniků a vykořis?ovat v nich lidi a tak dále a tak dokola. Byly to v?echno l?i, jak se záhy přesvědčíte, proto?e tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nich? bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. První z nich vyjde v těchto dnech.

    Nemluvím o tom proto, ?e bych chtěl kohokoli teď zdr?ovat svou osobní obhajobou, ale proto, ?e se o mně hodně mluví a ?e z hlediska na?í země není zcela bezvýznamné, kdo jsem a co si myslím. Také bych měl o sobě říct, ?e jsem se v?dycky sna?il říkat a psát pravdu, a to bez ohledu na to, zda se to vládě líbí nebo ne, a ?e jsem za to byl několik let ve vězení.

    Zítra tomu bude měsíc, co pohotovostní jednotky brutálně zmasakrovaly pokojnou manifestaci. Studenti si chtěli připomenout 50. výročí podobného masakru, kterého se dopustili nacisté na jejich tehdy studujících dědečcích. Stávkou, do které studenti před měsícem vstoupili, začlo cosi, co bude s odstupem času teprve pojmenováno. Pracovně tomu říkáme pokojná revoluce. Studentům vděčíme v?ichni za to, ?e této revoluci dali její krásně mírumilovnou, důstojnou, pokojnou a řekl bych přímo láskyplnou tvář, kterou dnes obdivuje celý svět. Byla to vzpoura pravdy proti l?i, vzpoura čistoty proti ?píně, vzpoura lidského srdce proti násilí. Ke studentům se vzápětí přidali divadelníci a posléze celá kulturní obec. I to bylo důle?ité. Pomohlo to obohatit tuto revoluci o její kulturní rozměr. Bylo to v tradici této země. Po desetiletí, ba po staletí to byla toti? kultura, která proná?ela temnými dobami ideu na?í národní svébytnosti. Kulturní obec se zaslou?ila o to, ?e jsme mohli navázat na na?e nejlep?í tradice spojené s ideálem míru. Představují je jména Jiříka z Poděbrad, Komenského, Havlíčka, ?túra, Masaryka, ?tefánika, Patočky.

    Posléze se závratnou rychlostí probudil celý národ. Ukázalo se, ?e jeho občanská kultura, svobodomyslnost a humanita byly sice dlouho potlačovány a ničeny, ale zničeny nebyly. Dřímaly a čekaly na svou chvíli. V?ichni se divíme, jak se mohlo tak rychle stát tolik dobrých věcí. Rád bych připomenul, ?e ve stínu oficiálně předstíraného klidu se dělo leccos, co příchod této chvíle připravovalo. Desítky a stovky lidí po celou dobu pracovaly. Byli tu spisovatelé, kteří říkali pravdu a trpěli za to. Byli tu stateční lidé, kteří, a? u? v Chartě 77 nebo mimo ni, proná?eli pochodeň svobody temným lesem za cenu velkých obětí včetně mnoha desítek let, které, sečte-li se to, strávili ve věznicích. Byl tu ná? exil, který za cenu mnoha obětí jiného druhu vydával české a slovenské knihy, politicky působil v celém světě a obětoval mo?nost pohodlného ?ivota v prosperujících západních zemích mravenčí prací pro na?i věci. Svou práci vykonal ka?dý člověk, který se nebál a nelhal v ka?dodenním ?ivotě a nebál se tému? učit své děti.

    Myslím, ?e v?ichni, o nich? jsem mluvil, dosáhli toho, ?e jsme dnes tam, kde jsme. Není čas na to, abychom se teď dohadovali, kdo se zaslou?il víc. Zda tzv. disident či exulant, zda herec či dělník, zda student nebo zemědělec.

    V úterý tomu bude měsíc od okam?iku, kdy vzniklo Občanské fórum. Byl to krok do neznáma. Občas je třeba udělat takový krok. Řídí-li se člověk svým svědomím, svým citem pro situaci, svým rozmyslem a má-li odvahu i schopnost rychle se rozhodovat, nemusí se toho bát. Buď to k něčemu bude nebo ne. Ale zkazit se tím vlastně nic nedá. To věděl Masaryk, kdy? se rozhodl pro samostatný československý stát, to věděli i ti, kteří kdysi zakládali Chartu 77. Myslím, ?e dnes u? mů?eme s jistotou říct, ?e zalo?ení Občanského fóra byl krok dobrý. Je to pokus intelektuálně i akčně sjednocovat svobodomyslné lidi, vytvářet prostor k samostatnému občanskému chování a tím i k tvorbě zájmové, odborové a politické plurality. Není to ?ádná Národní fronta. Ta se rodila za války a byla ustavena po válce. Proto se tak bojovně jmenuje. Jako sdru?ení jedněch k vyloučení druhých, aby se posléze stala manipulačním nástrojem komunistické strany a nakonec jen několika diktátorů, které postavil Stalin do čela strany. Občanské fórum tu není proto, aby občany manipulovalo, ale aby jim dalo příle?itost být sami sebou. A je tu také proto, aby se soudobou mocí měl vůbec kdo, opřen o důvěru veřejnosti, jednat.

    Je nesmírně důle?ité a krásné, ?e současně s Občanským fórem vznikla na Slovensku Veřejnost proti násilí, sesterská iniciativa vyrostlá zdola, přesně tak, jako Občanské fórum. Těsná pracovní spolupráce těchto dvou iniciativ je zárukou, ?e federalizovanou totalitu nahradí federace autentická. Bude chránit svébytnost na?ich dvou národů i v?ech národnostních men?in a etnických skupin.

    Občanskému fóru ani Veřejnosti proti násilí nejde o vlastní věc. O slávu, o moc, ani o vlastní zásluhy. Jde jim o dobro této země. Přesto snad neu?kodí říct, ?e zásluhou těchto dvou iniciativ byla z na?í ústavy ústavní cestou vypu?těna klauzule o vedoucí roli komunistické strany, ?e rezignoval prezident republiky a ?e byla jmenována vláda národního porozumění. To v?e se stalo do 10. prosince, tedy do Dne lidských práv.

    Jednání, jimi? bylo těchto úspěchů dosa?eno, byla nesmírně slo?itá, ba řekl bych přímo dramatická. Nebyli jste u toho, ale a? bude čas a bude-li vás to je?tě zajímat, mů?ete si poslechnout desítky hodin těchto jednání, jak jsme je nahráli na záznam. Nebyli jste sice u toho, ale přece jen vlastně byli. Toti? morálně. Bez va?í odvahy, bez va?ich ohromných manifestací a shromá?dění, bez va?í stávky, bez kultury, s ní? jste to v?echno dělali, by s námi nikdo o ničem nejednal. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí nejsou spiknutím nekomunistů proti komunistům. Nejen proto, ?e to vůbec není ?ádné spiknutí, ale i proto, ?e důle?itěj?í ne?, jakou stranickou legitimaci má dnes kdo v kapse, je, zda je přítelem demokracie a pokojné cesty, anebo přítelem starých pořádků.

    Občanské fórum a Veřejnost proti násilí doporučily do vlády některé komunisty, jako např. pana docenta Komárka, a nedoporučují některé zkompromitované nestraníky. Milión sedm set tisíc komunistů netvoří nějaký jiný biologický nebo morální druh, ne? jsme my ostatní. Vět?ina z nich musela dvacet let mlčet tak, jako my v?ichni, a mnozí z nich dělali - by? s obtí?emi - mnoho dobrých věcí. Promy?lený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se mo?ná někteří z vás obávají, připravovaly desítky dobrých lidí, mezi nimi? bylo mnoho komunistů, mnoho bývalých komunistů i nestraníků. Pravda ov?em je, ?e totalitní systém se za?ti?oval komunistickou stranou a ?e tudí? v?ichni komunisté bez výjimky nesou zvý?enou odpovědnost za marasmus, v něm? se na?e země ocitla. To je zavazuje k tomu, aby z této odpovědnosti vyvodili příslu?né důsledky a je?tě víc, ne? v?ichni ostatní, pracovali dnes pro svobodnou budoucnost nás v?ech. Týká se to i komunistických poslanců dne?ního Federálního shromá?dění. Nechtějí-li riskovat ?ivelné stávky, chaos a mezinárodní hanbu, prosím je, aby nekomplikovali situaci a nevystavovali se nebezpečí, ?e je veřejnost odsoudí, ale aby pochopili volání této chvíle. V?echny komunisty pak prosím, aby - chtějí-li - co nejrychleji obrodili svou stranu, dali do jejího čela její nejlep?í lidi, toti? takové, s nimi? se dá pracovat a vůbec mluvit.

    Pan Adamec má velkou zásluhu. Byl první, kdo se s námi začal bavit. Na?e důvěra k panu Čalfovi, novému premiérovi, hodinu od hodiny roste. Budou-li si i jiní komunisté počínat jako on, bude to dobré pro oba na?e národy a nemusíme se u? nikoho bát. Bát se nemusíme ani policie a je úkolem nás v?ech, abychom zabránili pokusům pronásledovat ty, kteří řídí dopravu, zaji??ují pořádek a chrání nás před zloději, vrahy a násilníky.

    Československo nemá v této chvíli, jak víte, prezidenta. Čekají nás přitom náročné měsíce do svobodných voleb. Tě?ko si umím představit, ?e bychom si mohli dovolit luxus čekání a odkladů. Je třeba přijmout mnoho nových zákonů, vytvořit klima pro rychlé formování a profilování různých politických sil. Ty pak půjdou, a? u? s podporou Občanského fóra nebo Veřejnosti proti násilí či samostatně, do svobodných voleb a budou základem demokratické plurality.

    Je třeba rychle uskutečňovat ekonomickou reformu, budovat a rozvíjet svobodné odborové a zájmové organizace, budovat záruky svobody projevu. Je třeba mnoho práce. Proto bychom měli mít brzo někoho vhodného na hradě, nejraději do konce roku. Nejsme proti přímé volbě prezidenta, nejsme proti referendu jako takovému, naopak ho poprvé v dějinách tohoto státu navrhujeme jako ústavní institut. Přímé volby se nebojíme, občanská kultura je dnes u? tak velká, ?e nelze v přímých volbách zvolit ?patného prezidenta. ?e demokracie zvítězí, je také jasné. Bojíme se něčeho jiného. ?e na?e země ztratí několik měsíců prezidentskou kampaní, zákonnou a organizační přípravou přímých voleb a v neposlední řadě několik miliard korun, které by dnes přímá volba stála.

    Nejvíc se ale bojíme toho, ?e ohromný morální kredit, který na?e země získala, by mohla ztratit tím, ?e si najednou začne hrát na Ameriku, ani? Amerikou je, a ?e se zesmě?ní tím, ?e si zvolí v rychlosti a zmatku prezidenta na pět let a za rok pozná, ?e byl sice dobrý, ale přeci jen nikoli ten nejlep?í. Proto chceme, aby byl rychle ústavní cestou a v souladu s československou parlamentní tradicí zvolen prezident jediného základního úkolu, toti? dovést tuto zemi ke svobodným volbám a zaručit slu?nost takové cesty. Nové Federální shromá?dění, které vzejde ze svobodných voleb, nech? potom, a? se trochu zklidní emoce, zvolí na pět let prezidentem mu?e, který bude svou důstojností, duchovním obzorem a lidskostí práv postavení, které dal prezidentskému úřadu ná? první prezident Tomá? Garrigue Masaryk. Bude-li to z nějakých důvodů nutné, i tento prezident mů?e být zvolen přímou volbou. Přímá volba před svobodnými volbami do zastupitelských orgánů by rozru?ila celou logiku ústavy a byla by přesně tím riskantním krokem do neznáma, o něm? mi mé svědomí, můj rozmysl i má znalost situace říkají, ?e by na?í věci spí? ublí?il ne? pomohl.

    Mluvím k vám, jako jeden z vás, toti? jako občan této země, který poci?uje spoluodpovědnost za její budoucí osud a navíc není zvyklý na kamery, světla a novináře a nemluví v?dycky tak, jako ti, kteří to v?echno umí. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí mne v?ak, jak asi víte, navrhují do úřadu prezidenta a nemohu se tudí? tomuto tématu vyhnout. ?ádnou kampaň si nedělám, nikoho nepřemlouvám, aby mne zvolil. Kdo bude prezidentem, je va?e věc, resp. věc současného Federálního shromá?dění, kterému dáte svou vůli vhodným způsobem najevo. Já jsem spisovatel, kterému to nikdy nedalo a v?dycky se anga?oval i jako občan. Nikdy jsem po ?ádné politické funkci netou?il. Zároveň jsem v?ak člověk, který v?dycky nadřazoval obecné zájmy nad zájmy vlastními. Kdybych to byl nedělal, nemusel jsem strávit několik let ve vězení a mohl jsem se místo toho věnovat divadlu ve světě. Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale s dvěma podmínkami. ?e bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a ?e ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde a? ze svobodně zvoleného Federálního shromá?dění. Druhou podmínkou, kterou si kladu, je, ?e po mém boku, a? u? v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rastislavu ?tefánikovi pravděpodobně nejvýznamněj?í mu?, kterého dalo Slovensko na?í zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoliv temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne a tím i mezi na?e dva národy.

    Dlouhých proslovů jsme u? za?ili dost. Budu proto končit. Připomenu to nejdůle?itěj?í. Teď u? nejde jen o lep?í budoucnost Československa. Lep?í bude, o to u? nemám strach. Bě?í o cosi víc. Aby cesta, kterou ke své lep?í budoucnosti půjdeme, vedla k lep?í budoucnosti celé Evropy a celého světa. Aby na?e země, le?ící v samém středu Evropy, přestala být v?em pro smích, ale stala se zemí, k ní? budou ostatní vzhlí?et se zájmem a respektem. Děkuji vám za pozornost.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Pavel Bém: Skončeme s touto vládou (MF Dnes, 29.11.2008)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1209 přečtení)

    Před nedávnou dobou jsem slíbil, ?e před nadcházejícím kongresem ODS zveřejním své vize, priority i budoucí ře?ení.

    Z toho v?eho, co jsem řekl v posledních týdnech po na?í drtivé, ale bohu?el zcela logické a zaslou?ené porá?ce v krajských a senátních volbách, musím dnes zmínit jedinou, ale zcela zásadní věc. Veden stranickou loajalitou a snahou zmírnit bezprostřední následky bezprecedentní prohry jsem jasně deklaroval, ?e si ji? neumím představit Mirka Topolánka ve funkci předsedy ODS, ale ?e mám za to, ?e vláda by měla dokončit práci, kterou započala.

    Toto si dnes ji? nemyslím. Onou pověstnou poslední kapkou, kterou pohár loajality přetekl, je postoj mého protikandidáta k Lisabonské smlouvě. Jde toti? o zásadní téma, které je pro budoucnost na?í země klíčové.

    Nic tak nesvědčí o charakteru jednoho ka?dého politika jako jeho názorová konzistence. Tu Mirek Topolánek svým názorovým přemetem a účelovou obhajobou Lisabonské smlouvy definitivně ztratil.

    Na?í primární odpovědností je slou?it své zemi a jejím občanům. Je snad zbytečné dodávat, ?e slu?ba své vlastní zemi ani v nejmen?ím neznamená absenci na?eho respektu k evropským hodnotám či vědomí nezbytnosti spolupráce při obhajobě základních svobod volného pohybu osob, zbo?í, kapitálu, slu?eb a pracovní síly v rámci EU či vědomí nezbytnosti hledat dal?í účinné nástroje pro vy??í konkurenceschopnost Evropy a garanci její maximální mo?né bezpečnosti.

    Pokud v?ak Mirek Topolánek dnes v těsné jednotě se socialisty kormidluje na?i zemi přesně tam, kam mu to svým prozíravým usnesením kongres ODS zakázal, diskredituje nejenom sám sebe jako politickou autoritu, ale činí nedůvěryhodnou celou ODS. Pokud navíc své vazalství obhajuje poznámkou, ?e se mu líbí jakýsi patník v Lisabonu, kde je vytesané jeho jméno, jde o dokonalou ilustraci ztráty základní politické a lidské soudnosti.

    Lisabonská smlouva je ná? klíčový problém, ale zdaleka ne jediný. Mirek Topolánek ?íří tezi, ?e volby dopadly tak katastrofálně proto, ?e je to ?daň? za vládní reformy.

    Poctivé prostudování volebních výsledků prohloubilo mé přesvědčení, ?e je to právě naopak. Slibované reformy nebyly ani hluboké, ani mělké, prostě se nekonaly. Dosáhli jsme pouze toho, ?e jejich karikatura, například v podobě zdravotnických poplatků, dostatečně vyděsila a mobilizovala voliče ČSSD.

    Pro na?e voličské skupiny byl výkon vlády nedostatečný a nepřesvědčivý. Lidé pochopili, ?e si na reformy spí?e jen hrajeme, ne? je skutečně provádíme, a ?e si na?e reprezentace spí?e u?ívá výhod a prebend, které vysoké státní funkce přiná?ejí. Naivně jsme věřili, ?e v?e svedeme na slo?ité poměry v programově nesourodé vládní koalici či dokonce na destruktivně se chovající opozici. Současnou vládu dnes zjevně neřídí ná? předseda, ale předsedové Bursík či Čunek.

    Jejich společná strategie ?moci za ka?dou cenu? je dovedla celkem logicky stejně jako nás k volebnímu debaklu i ideové dezintegraci vlastních politických stran. Je dnes bohu?el realitou, ?e ka?dý člen ODS, který své vlastní straně poctivě připomene na?e nesplněné předvolební sliby, se automaticky stává ?třídním nepřítelem?. Evokuje to ve mně doby, kdy vyjádřit svůj vlastní názor znamenalo téměř sebezničení.

    Jsem hluboce přesvědčen, ?e loajalita k vlastní straně je nezbytná. Musí v?ak v?dy být vzta?ena k základním principům, na nich? strana vznikla, a z nich k odvozenému volebnímu programu a nikoli k osobě předsedy či jakéhokoli jiného politického funkcionáře.

    V úvodu jsem slíbil, ?e představím své zcela konkrétní vize pro věci budoucí. Tady jsou. V tuto chvíli v poněkud zkratkovitém tvaru, proto?e chci, aby prvními, kdo je usly?í ve v?ech souvislostech, byli delegáti kongresu Občanské demokratické strany.

    To zásadní a odvá?né, co je před námi, je zhruba toto:

    1. Ukončit čím dál nedůstojněj?í výkon současné vlády, která u? dávno nehájí politiku ODS a při hlubokých rozporech uvnitř koalice a absenci vět?inové podpory v Poslanecké sněmovně nemá a nebude mít sílu k realizaci jakýchkoliv reforem.

    2. Východiskem je ? na základě stále platných výsledků voleb do Poslanecké sněmovny po?ádat prezidenta republiky o jmenování men?inové vlády, pokusit se pro ni nalézt ?irokou politickou dohodu do konce funkčního mandátu či dovládnout bez takové dohody a zcela se soustředit na řádné či předčasné volby, které se stanou skutečným referendem o potřebě a podpoře reforem, které zemi nabídneme.

    3. Zavázat na?e poslance a senátory k odmítnutí Lisabonské smlouvy a zasadit se o vyjednání smlouvy jiné. Dát tak jasně najevo, ?e jsme v Evropské unii pevně ukotveni a ?e chceme být jejími plnohodnotnými, plnoprávnými a odpovědnými členy.

    4. Zasadit se o skutečné, nejenom deklaratorně předstírané ze?tíhlení a zefektivnění státního aparátu počínaje sní?ením počtu ministerstev a stále narůstajícího počtu státních úředníků.

    5. Aktivně reagovat na současnou finanční krizi a počínající ekonomickou recesi a současně dále sni?ovat objem státního rozpočtu, daňové zatí?ení firem i fyzických osob tak, jak jedině pravicové straně příslu?í.

    6. Otevřeně, cílevědomě a realisticky v dohodě se v?emi relevantními partnery usilovat o změnu volebního systému na vět?inový.

    7. V?emi prostředky bránit na?i transatlantickou vazbu.

    Toto je minimum toho, co musíme udělat, chceme-li i nadále zůstat Občanskou demokratickou stranou.

    A dodám, stranou vítěznou.

    Dostanu-li svobodným rozhodnutím delegátů kongresu ODS důvěru, slibuji, ?e tyto zásadní změny provedu jako první.

    Pavel Bém, pra?ský primátor a kandidát na předsedu ODS
    zdroj: Mladá fronta Dnes, 29.11.2008, s. 11


    Celý článek... | Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Dokument: K událostem v Maďarsku (Rudé právo, 26.10.1956)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2044 přečtení)

    K událostem v Maďarsku
    Rudé právo, 26.10.1956

    Budape?? (ČSTK) - V noci z úterý na středu do?lo v Budape?ti k pokusu reakčních podzemních organisací o ozbrojený kontrarevoluční puč proti lidově demokratickému zřízení. Tato krvavá a proti nejvlastněj?ím zájmům maďarského lidu organisovaná akce byla po dlouhou dobu připravována a podporována silami zahraniční reakce, je? systematicky podněcovala kontrarevoluční ?ivly proti lidové vládě v Maďarsku.

    Na ?ádost maďarské vlády poskytly sovětské jednotky, které dlí v Maďarsku na základě var?avské dohody, pomoc jednotkám maďarské armády a bezpečnosti při zátazích proti ozbrojeným kontrarevolučným bandám.

    Včera ve večerních hodinách promluvil v budape??ském rozhlase tajemník ÚV Maďarské strany pracujících János Kadár. Vyzval budape??ské dělníky, aby plně hájili lidově demokratické zřízení země tak, aby reakcionářům, kteří si přejí obnovit kapitalismus, pře?la chu? pokusit se podruhé o podobný útok proti dělnické moci. Během včerej?í noci a dne?ního dne pokračovaly boje proti zbytkům ozbrojených kontrarevolučních skupin.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Rozhovor: Jozef ?evc: V auguste ?68 pri?li spojenci, a nie okupanti (SME, 13.8.2003)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (2071 přečtení)

    Jozef ?evc: V auguste ?68 pri?li spojenci, a nie okupanti
    Autor: -hr- (redakční zkratka)
    Zdroj: Deník SME, 13.8.2003

    Predseda KSS Jozef ?evc hovorí o udalostiach roku 1968 a normalizácii. V roku 1968, ktorý historici označujú ako pokus o nastolenie demokracie, mal ?evc 20 rokov, v čase normalizačných previerok ?tudoval v Moskve.

    Ako ste vnímali udalosti v roku 1968?

    ?Vtedy som sa nejako hlboko nad udalos?ami nezamý?ľal. Vedel som, čo mi môj otec hovoril: Predsa nemô?u by? okupantmi, tak ako v rádiu hovorili, tí, ktorí nás v roku 1945 oslobodili od fa?istov, a takto to vnímam dodnes.?

    Odsudzujete pozvanie vojsk v roku 1968 alebo nie?

    ?Dalo sa to rie?i? inými (prostriedkami).?

    Boli ste aj vy členom nejakej normalizačnej komisie?

    ?Nie. Naopak, ja som bol v takej komisii, ktorá dala návrh, aby som bol vylúčený zo strany, ale nakoniec ma nevylúčili, preto?e sa ukázalo, ?e to nie je tak.?

    Čo sa ukázalo?

    ?Ako ?tudenti sme pri?li na jednu schôdzu a tam vylučovali takého? A ja som sa zdr?al hlasovania, lebo som nepoznal veci, tak aj preto. Boli to nejakí horlivci.?

    Ako sa dnes pozeráte na normalizáciu?

    ?Bolo to jedno z období, kde bol veľmi pozitívny vývoj ekonomických, spoločenských a kultúrnych hodnôt.?

    Normalizačné komisie v?ak zasahovali do osudov mnohých ľudí, obmedzovali ich práva, slobodu.

    ?To je hlúpos?. Strana, ak si niečo rie?ila, rie?ila si to v rámci strany. A po 1989 sa (ľudia) neodstraňovali??

    Rozprávate sa doma o politike so svojím svokrom, niekdaj?ím aktívnym komunistickým politikom Vasilom Biľakom?

    ?Prečo by sme sa nerozprávali??

    Radíte sa aj o tom, aké kroky v súčasnej KSS podniknete?

    ?Radíte sa vy s niekým, kto má 86 rokov? Nechajme ho rad?ej histórii? Ale má triezve a zdravé názory aj dnes.?


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    * Rozhovor: Ivan Ga?parovič: Porá?ka Mečiara pro mě nebyla zadostiučiněním (Právo, 26.5.2004)

    Vydáno dne 01. 01. 2005 (1820 přečtení)

    Pří?tí Slovenský prezident Ivan Ga?parovič řekl: Porá?ka Mečiara pro mě nebyla zadostiučiněním
    Autor: Ivan Vilček
    Zdroj: Deník Právo, 26.5.2004

    Va?e zvolení na post hlavy státu bylo hodnocené jako překvapivé. Jak jste své vítězné ta?ení vnímal?

    V prvním kole prezidentských voleb bylo od vládní Slovenské demokratické a křes?anské unie a jejího kandidáta Eduarda Kukana velmi netaktické, ?e uvěřili výsledkům předvolebních průzkumů. V?echny ukazovaly jeho vysoký náskok. Já jsem u? tehdy upozorňoval, ?e při mentalitě Slováků, politické situaci v zemi, postavení této vládní strany na politické scéně, výsledky průzkumů nejsou reálné. Moje preference stoupaly postupně a věřil jsem, ?e získám důvěru voličů. Kdy? jsem se dostal do druhého kola, u? to bylo mnohem jednoznačněj?í. Rozhodující bylo první kolo.

    Jaké to bylo porazit svého bývalého stranického ?éfa Vladimíra Mečiara?

    Přiznám se, ?e jsem nepočítal, ?e zvítězím s tak velkým náskokem. Ten velký rozdíl mě příjemně překvapil. Nijak emotivně jsem to v?ak nepro?íval. S mými spolupracovníky jsme stále věřili v úspěch a ten se dostavil. Vůbec jsem to nebral jako zadostiučinění, ?e jsem porazil právě Mečiara.

    Zklamala vás jeho reakce po volbách, kdy vám ani nepodal ruku?

    Ani ne. Nepřekvapilo mně to.

    Stál jste po boku Mečiara, kdy? se dělila čs. federace. Jak vidíte tento proces zpětně?

    Rozdělení republiky nebylo vůbec jednoduchou zále?itostí. Chci zdůraznit, ?e v tomto směru nepadlo první jednoznačné rozhodnutí ze slovenské strany. Při jednání postupně vyvíjela víc iniciativy směrem k rozdělení státu česká strana. Česká strana v tichosti připravovala krizový plán a to jasně naznačovalo, ?e se připravují na rozdělení ČSFR. Podle mě se rozdělení nedalo zabránit.

    Tehdy dominovala otázka, zda se má rozhodovat o rozdělení federace v referendu. To v?ak bylo neuskutečnitelné, proto?e my jsme mluvili o referendu, ale česká strana to jednoznačně odmítla. Nemělo smysl připravovat referendum jen v jedné části federace. To mohlo vést k politickým sporům. Nakonec bylo dobré, ?e se o v?em rozhodlo ve Federálním shromá?dění. Kdyby bylo Slovensko vystoupilo z federace dobrovolně, zůstali bychom bez majetku. S odstupem si myslím, ?e rozdělení proběhlo nejlep?ím mo?ným způsobem.

    Pova?ujete to stále za správný krok?

    Ano. Myslím si to předev?ím teď po vstupu obou na?ich zemí do Evropské unie. Kdyby do Unie vstoupil společný stát, na Slovensko by se postupně zapomnělo. Teď jsme samostatná, suverénní země, která roz?iřuje tento evropský spolek.

    Jak vidíte vztahy mezi Čechy a Slováky více ne? deset let po rozdělení společného státu?

    Pokud to mohu hodnotit ze svého pohledu, tak se mi zdá, ?e jsou velmi dobré. Platí to o mých přátelích v Česku, ale také o vztazích umělců, odborníků, a předev?ím obyčejných lidí. V?ichni říkají, ?e vztahy jsou mnohem korektněj?í ne? před rozdělením federace.

    Slovenský premiér Mikulá? Dzurinda se minulý týden pokusil v Praze přesvědčit českou stranu, aby nezpřísňovala současný stav na česko-slovenské hranici. Máte stejný názor?

    Byl jsem při tom, kdy? se v roce 1993 stavěly na česko-slovenských hranicích první kontrolní stanovi?tě, závory a hraniční sloupy. Byl to trochu skličující pocit předev?ím z pohledu lidí, kteří na hranicích ?ijí. Překonali jsme to a volný pohyb jsme zachovali. Současná snaha o zpřísnění re?imu na hranici vyvolává stejné pocity. Chápu, ?e jsou tu určité podmínky v rámci členství v Evropské unii pro zabránění mo?né migrace a je potřeba je plnit. I tak si v?ak myslím, ?e podobná opatření jsou na česko-slovenské hranici zbytečná. Pokud bude mo?né v této věci je?tě jednat, tak se k iniciativě premiéra Dzurindy určitě přidám.

    Slíbil jste, ?e va?e první zahraniční cesta povede do Prahy. Připravuje se u? a je znám u? její termín?

    Do funkce prezidenta nastupuji a? 15. června. Pak o tom budeme jednat jednoznačně. Vím, ?e určité kroky se u? v této zále?itosti uskutečnily a hledá se termín vyhovující oběma stranám.

    Slovenský ministr hospodářství Pavol Rusko vyvolal ostré reakce Rakouska, kdy? uvedl, ?e je zastáncem dostavby jaderné elektrárny Mochovce.

    Z mých dřívěj?ích vyjádření je jasné, ?e pokud ?lo o dostavbu Mochovců, v?dy jsem byl pro. Jsem také proti odstavení jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích v termínu navr?eném Evropskou unií.

    Jste známý sportovní fanou?ek. Viděl jste některá hokejová utkání na nedávném mistrovství světa? Pokusíte se jako prezident podpořit my?lenku výstavby víceúčelové haly, aby Slovensko mohlo zorganizovat ?ampionát?

    Byl jsem na dvou utkáních v Ostravě a na dvou v Praze. Bylo mi smutno, kdy? jsem viděl oba krásné hokejové stánky, proto?e je ?koda, ?e na Slovensku takové nemáme. Budu se sna?it prosadit výstavbu víceúčelové haly. Jsem přesvědčen, ?e investice na takovou stavbu se najdou. Hokejisté, kteří nám dělají ve světě dobré jméno, si to zaslou?í. Hala podpoří také atletiku, na kterou se na Slovensku úplně zapomnělo.

    Mohl byste jmenovat něco konkrétního z doby svého působení po boku Vladimíra Mečiara, za co byste se chtěl omluvit?

    Řekl jsem ve v?eobecnosti, ?e pokud se někomu v tomto období stala křivda, mrzí mě to a omlouvám se.

    Co pova?ujete ve vývoji samostatného Slovenska za nejpozitivněj?í a co se vám zdá naopak jako největ?í negativum?

    Jednoznačně pozitivní je postavení Slovenska jako suverénního demokratického státu, který rozhoduje samostatně o ?ivotě svých občanů. Za negativní pova?uji, ?e se do jisté míry oslabily vztahy mezi občany Česka a Slovenska. Myslím zde předev?ím na výchovu mladé generace ke vztahu k literatuře a jazyku druhého národa. Na Slovensku to v?ak není tak markantní jako v Česku.

    ***

    Ivan Ga?parovič (63), vystudoval práva, po roce 1989 generální prokurátor ČSFR, v roce 1991 zakládající člen Hnutí za demokratické Slovensko a blízký spolupracovník Vladimíra Mečiara, v letech 1992-1998 byl předsedou parlamentu. V roce 2002 se s Mečiarem roze?el a zalo?il Hnutí za demokracii, do parlamentu se v?ak tato strana nedostala. Letos byl ve druhém kole přímých voleb zvolen prezidentem SR. ?enatý, dvě děti.


    Autor: Petr Just | Informační e-mailVytisknout článek

    |0-15|15-30|30-45|45-60|60-75|75-90|90-105|105-120|120-135|135-150|150-162|



    Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
    Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik