Článek: Berlínská zeď padla, v Praze byl klid (Aktuálně.cz, 9. 11. 2006)

Autor: Petr Just, Téma: , Vydáno dne: 02. 01. 2009

Berlínská zeď padla, v Praze byl klid
zdroj: Aktuálně.cz, 9. 11. 2006

Historie - V západním Berlíně vypukl 9. listopadu před sedmnácti lety karneval. K radosti byl důvod. Po 40 letech komunismu padla berlínská zeď.

Na berlínském bulváru Kurfürstendamm se objímali neznámí lidé, noční oblohou létaly rachejtle, hospody vyvalily sudy a točily pivo zadarmo.

Na Václavském náměstí v Československu se v té době prohánělo jenom podzimní listí. Několik chodců, kteří se vraceli ?edivými ulicemi domů, nemělo o událostech v Berlíně ani potuchy. A jenom málokdo z nich by věřil, ?e podobnou radost jako Berlíňané za?ijí u? za pár dní.

Spolu s Rumunskem bylo Československo poslední ba?tou komunismu v Evropě. Pesimisté tvrdili, ?e re?im vyd?í je?tě dvacet let. Optimisté počítali jeho ?ivot na měsíce a čekali na impuls.

Pád berlínské zdi jím mohl být. V Československu v?ak nena?el ohlas. Signál dala a? studentská demonstrace o osm dní později.

Kdy u? to padne? V?dy? je to ostuda!

"Po pádu zdi mi volali lidé ze západu a ptali se: prosím vás, kdy u? to padne i u vás, v?dy? je to ostuda! Cítila jsem opravdu trochu pocit viny, ?e v?ude kolem u? to prasklo a u nás pořád nic," vzpomíná sociolo?ka Jiřina ?iklová.

"Pád zdi při?el hodně překvapivě, tak?e jsme k němu nestačili nic připravit. Disent směřoval v?echny síly na 10. prosince, na den lidských práv. Čekali jsme, ?e tohle datum bude zlomové. Ale pak nás předběhli studenti," říká ?iklová.

Podobně vzpomíná na 9. listopad 1989 historik Vilém Prečan. "Nebyla jasná představa jak a kdy se to stane, ale v?ichni cítili, ?e to musí přijít. Na pád zdi jsme chtěli reagovat takovým setkáním, kde bychom naplánovali, co dál," říká Prečan. "Ale pak při?el 17. listopad a na berlínskou zeď v?ichni rychle zapomněli."

NDR čekala na signál...

Na podobný signál se čekalo také ve východním Německu. U? od září se občané scházeli na pravidelných pondělních demonstracích v Lipsku. Během října jich chodily u? statisíce. Čtvrtého listopadu se pak konala obrovská demonstrace v Berlíně. Po?adavky Nového fóra na ní podpořil u? téměř milión lidí. Re?im se v?ak stále dr?el.

... a ten při?el. Od komunisty

O signál se nakonec paradoxně zaslou?il jeho představitel - člen politbyra komunistické strany Günter Schabowski. Na tiskové konferenci 9. listopadu v 18:57 hodin po zasedání ústředního výboru trochu roztr?itě přečetl prohlá?ení, které mu předtím strčili do rukou jeho kolegové. Jeho obsah byl výbu?ný.

"?ádosti o soukromé cesty do zahraničí mohou být podávány bez ?ádání o výjezdní dolo?ky a bez dokládání příbuzenských vztahů. Povolení budou udělována bez prodlení a na v?ech hraničních přechodech," přečetl tehdy před kamerami ARD v přímém přenosu Schabowski.

Přítomní novináři spustili pokřik. Jeden z nich se zeptal, kdy prohlá?ení vstoupí v platnost. Schabowského dotaz překvapil. Začal roztr?itě listovat ve svých papírech a pak řekl: "Podle mých informací to bude platit... ihned, bezodkladně."

Pus?te nás ven!

Zpráva se rozletěla po celém východním Berlíně. Kolem deváté se začaly před zdí shroma?ďovat tisíce lidí a do?adovaly se vstupu na západ. Pus?te nás ven, skandovalo se před zdí. Celníci odolávali jenom dvě hodiny. V 23:00 zeď padla a východní Němci zaplavili západ.

O dva dny později dorazil do Berlína český fotograf Jan ?ibík. Pracoval tehdy pro magazín Vlasta, který jej do Berlína vyslal na reportá?. "Byl to pro mně euforický zá?itek. Východoněmecká policie je?tě stála na zdi, ale pod nimi u? do ní lidé bu?ili krumpáči a kladivy a rozbíjeli ji na kusy," vzpomíná ?ibík.

?ibík: byl jsem přitom

Sám se na Západ také podíval. "Bylo to trochu napínavé, proto?e jsem jako československý občan na Západ nesměl. Na hranicích u? to fungovalo tak, ?e lidi jenom dávali ruce s pasy nad hlavu a procházeli," říká ?ibík. "Dal jsem proto taky ruku nahoru a normálně pro?el. Problém pak trochu byla cesta zpátky. Celníci se na mně dívali dost nedůvěřivě."

Do Československa se ?ibík vracel s nad?ením. Pevně věřil tomu, ?e i u nás musí re?im padnout. U některých svých přátel v?ak narazil na nedůvěru. "Neza?ili to co já, tak?e nemohli pochopit můj optimismus," vysvětluje si to zpětně ?ibík.

V tom, ?e se poměry změní i v Praze, ho utvrdilo i to, ?e Vlasta jeho fotoreportá? z pádu zdi otiskla. "Bylo to pro mně opradu překvapení. Měli jsme statečnou ?éfredaktorku, která tak rozhodla."

Rudé právo: soudruzi jsou reformní, otevřeli hranice

Ani jiná média se v?ak zprávám z NDR nevyhýbala. Sna?ila se je v?ak samozřejmě učesat do přijatelné podoby. Rudé právo tak například napsalo, ?e otevření hranic dokládá upřímnou snahu východoněmeckých komunistů o naplnění perestrojky. Ke cti je mu v?ak třeba dodat, ?e přineslo zprávu o tom, ?e východní Berlín opou?tějí desetitisíce lidí.

?e by otevření hranic mohlo přijít i do ČSSR v?ak bylo tabu. Titulní stránku Práva plnily zprávy jak z nejhlub?í normalizace: "O rozvoji socialistické ekonomické integrace v Praze zahájena porada tajemníků ÚV bratrských stran členských zemí RVHP".

Če?i se tak o berlínské noci 9. listopadu pořádně dozvěděli jenom ze Svobodné Evropy. Zpráva je potě?ila, ale ?ádné oslavy nepropukly. Nechystala se ani demontrace. Studenti chystali 17. listopad, disent odpočíval po 28. říjnu a plánoval akce na prosinec.

V Praze slavili jen uprchlíci

Jediný, kdo v Praze pád zdi slavil, tak byli východoněmečtí uprchlíci. Ti přijí?děli do Prahy u? od října, proto?e se odsud mohli díky německé ambasádě dostat do západního Německa. Na přesun v?ak museli dlohou čekat. Velvyslanectví je proto ubytovalo nejdříve v Lobkovickém paláci a pak i na jeho zahradě.

"Byli nad?ení, oslavovali hodně a nechávali si posílat pro alkohol. Na balkóně trhali na čtverečky východoněmecké bankovky a házeli je dolů," vzpomíná fotografka Blanka Lamrová, která německé uprchlíka na podzim 1989 dokumentovala.

Díky styku s nimi byla také optimistkou. "Byla jsem z pádu zdi nad?ená. Pro mně to byl opravdu impuls, ?e u? to musí padnout i u nás."

Poláci s náskokem

Československo se nakonec dočkalo. I kdy? jako poslední ve střední Evropě. O několik měsíců nás předběhlo Polsko i Maďarsko.

V Polsku zasedla opozice ke kulatému stolu s komunisty u? v únoru 1989. V červnu za?ili Poláci první svobodné volby, v srpnu se stal člen Solidarity Tadeusz Mazowiecki premiérem. Polský příklad táhl v?echny ostatní.

"Byl jsem přesvědčený, ?e tahle vlna z Polska musí dojít i k nám. Jinak to ani ne?lo," říká Milan Horáček, tehdy poslanec Zelených v Bundestagu.

S Bundestagem do Kremlu

"Jezdili jsme s parlamentními delegacemi po celém východním bloku a sledovali, jak se v?echno mění. Po nástupu Gorbačova nás přijali i v Kateřinském sále v Kremlu, kde nám hlásili, ?e stahují vojska ze střední Evropy. To u? byly jasné signály," vzpomíná Horáček.

Pád zdi byl přesto překvapivý i pro něj. "Seděli jsme v Bonnu na plénu Bundestagu a najednou se z televize dozvěděli, ?e zeď je otevřená. Byla to obrovská euforie. Dokonce i frakce Zelených, která má od národních symbolů v?dy trochu odstup, zpívala německou hymnu," směje se Horáček.

Pád zdi ho potě?il dvojnásob. "Vyhrál jsem sázku s Ivanem Medkem. Ten byl v exilu ve Vídni a byl velký pesimista. Říkal jsem mu, ?e na jaře 1990 se potkáme v Praze a on mi nevěřil. A nakonec jsem tam byli u? na podzim 1989."