Dokument: Dopis Franti?ka Palackého do Frankfurtu (1848)

Autor: Petr Just, Téma: , Vydáno dne: 02. 01. 2005

Dopis Franti?ka Palackého do Frankfurtu

Dopis dne 6. dubna l. r., kterým?to ste mi, vysoce vá?ení pánové, prokázali čest, ?e ste mne pozvali do Frankfurtu, abych se oučastnil jednání Va?ich, hlavně směřujících k tomu, aby co nejrychleji svolán byl německý parlament - nyní právě mne po?tou do?el. S radostným překvapením shledal jsem v tom plné a platné svědectví důvěry, kterou nejznamenitěj?í mu?ové ří?e Německé ve smý?lení mé pokládati nepřestávají: nebo? povolávajíce mne ke sněmu ?německých vlastencův", propou?tění mne sami z obviňování, rovně? tak nespravedlivého, jako? opět i opět na mne uvalovaného, ?e bych se kdy ukázal býti nepřítelem německému národu. S upřímným citem vděčnosti v tom uznávaje vzne?enou vlídnost i spravedlnost výtečného shromá?dění tohoto, vidím se proto tím více býti povinen, odpovědíti jemu s otevřenou důvěrou, přímo i bez ukrývání. Na pozvání Va?e, pánové, nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného ?bezpečného vlastence". Dovolte, abych Vám nyní co mo?ná krátce přednesl své toho důvody.

Účel Va?eho shromá?dění jest na místo dosavadního svazku kní?at postaviti svazek německého národu, národ německý uvést ve skutečnou jednotu, utu?iti cit německé národnosti a tímto způsobem rozmno?iti moc a sílu ří?e Německé. Jakkoli ctím toto sna?ení i pocit, na kterém?to se zakládá, a právem proto, ?e je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím - a za pouhého potakače, nemajícího ani mínění, ani vůle, nechtěli ste mne zajisté k sobě povolati. Přičem? musil bych ve Frankfurtě buď city své zapírati a se přetvařovati, anebo kdy? by k tomu při?lo, hlasitě odporovati. K prvnímu jsem příli? upřímný a prostomluvný, ke druhému pak nejsem dosti drzý a bezohledný. Nemohu toti? sobě toho připustiti k srdci, abych protivnými zvuky ru?il souhlas a svornost, kterou? pokládám za utě?enou a ?ádoucí netoliko ve svém vlastním domě, ale i u souseda.

Sem Čech rodu slovanského i se v?ím tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i nav?dy ve slu?bu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjak?iva zvlá?tní a sám o sobě stávající. Panovníci jeho účastnili se od věků ve svazku kní?at německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, ani? také od jiných po v?echna staletí kdy k němu byl počítán. Celé spojení Země české nejprve se svatou ří?í Německou a potom s Německým spolkem bylo odjak?iva pouhé regale, o kterém český národ a če?tí stavové sotva kdy chtěli věděti, ani? toho sobě v?ímali. Věc tuto skutečně vědí v?ickni němečtí znalci dějin tak dobře jako já. A chtěl-li by kdo je?tě o tom pochybovati, nabízím se, ?e ji přivedu svým časem k oupolné a samozřejmé jistotě. I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, ?e koruna Česká kdy byla ří?í Německou ve svazku lenním (čemu? ale publicisté če?tí odjak?iva odpírali), nemů?e ?ádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče zále?itostí vnitřních, pochyboval o někdej?í suverenitě a svézákonnosti vlády a země České.

Celému světu jest povědomé, ?e císařové němečtí, co se této jejich hodnosti dotýče, odjak?iva s národem českým ani dosti málo činiti neměli, ?e jim v Čechách ani nad Čechy nepříslu?ela moc ani zákonodární ani soudní ani exekutivní: ?e nikdy neměli práva vybírati ze země vojsko neb jaké regalie, ?e země Česká spolu se svými korunními zeměmi nepočítala se k ?ádnému z desíti krajův německých, ?e příslu?enství k ří?skému soudu komornímu se na ni nevztahovalo atd., ?e tudí? celé dosavadní spojení země České ří?í Německou je pokládáno i pova?ováno býti musí nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. ?ádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi kní?aty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto v?dy po?adavek nový, nemající ?ádného historického základu právního, jemu? já o své osobě hověti oprávněna se necítím,pokud neobdr?ím k tomu výslovného i platného mandátu.

Druhá příčina, která mi brání porad va?ich býti oučasten, jest, ?e podle v?eho toho, co posud o záměrech i úmyslech Va?ich veřejně se prohlásilo, nevyhnutelně chcete i budete k tomu, abyste nav?dy zemdlili, ba nemo?ným učinili Rakousko co ří?i samostatnou, ří?i, její?to zachování celosti i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důle?itou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Popřejte mě i také v tom krátkého a přívětivého sluchu.

Víte, pánové, která mocnost dr?í ve?kerý veliký východ na?eho dílu světa. Víte, ?e tato mocnost, ji? nyní vzrost?i u velikost ohromnou, sama sebe a v sobě ka?dého desítiletí vět?í měrou se sílí a vzmáhá, ne?li to díti se mů?e v zemích západních. ?e jsouc ve středu svém nepřístupna skoro ka?dému outoku, stala se ji? dávno nebezpečnou svým sousedům. I ačkoli majíc na půlnoci bránu otevřenou, ?e v?dy přece přirozeným vedena pudem, zvlá?tě na jih roz?iřovati se hleděti bude, ?e ka?dý krok, který? by na této cestě dále je?tě učinila kupředu, hrozí během čím dále rychlej?ím zploditi a zalo?iti universální monarchii, tj. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, ne?těstí bez míry a hranic, jeho? bych já, Slovan tělem i du?í pro dobré lidské neméně tě?ce ?elel, by? i tato monarchie prohla?ovala se za slovanskou. S tou? křivdou jako v Němcích za nepřítele Němcův, jmenují a pokládají mne mnozí v Rusích za nepřítele Rusův. Nikoliv, pravím to hlasitě i zjevně, nejsem nepřítel Rusův. Naopak pozoruji s radostným oučastenstvím ka?dý krok, jej? tento veliký národ ve svých přirozených mezích kupředu činí po dráze vzdělanosti: v?ak ale ?e při v?í vřelé lásce k národu svému v?dy je?tě vý?e cením dobré lidské i vědecké ne?li dobré, národní, z té příčiny ji? mo?nost universální monarchie ruské nemá ?ádného odhodlaněj?ího protivníka i odpůrce ne?li mne. Ne proto, ?e by monarchie byla ruská, ale ?e by byla universální.

Víte, ?e na jihovýchodní straně Evropy, podél hranic ří?e Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní - Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a ?kipetařích (Albáncích) ani nemluvíc - z nich? ?ádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po v?e budoucí časy. Toto mohou jen tehdá?, kdy? je svazek ouzký a pevný bude spojovati v?echny v jedno. Pravá ?ivotní ?íla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj. Oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo ji? odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.

Proč ale viděli jsme tento stát, jen? od přírody a historie povolán jest býti zá?titou a strá?cem Evropy před asiatskými ?ivly v?elikého způsobu - proto viděli jsme jej v kritickém okam?ení bez pomoci a skoro bez rady před návalem bouře nastávající? - Proto, ?e v ne??astném zaslepení ji? oddávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní pravidlo, aby v?ecky pod ?ezlem sjednocené národnosti i v?ecka vyznání víry po?ívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vá?nosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody. ?ádný národ na zemi nemá práva ?ádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, ?ádný není povinen pro dobrého souseda svého sebe sám zapřít nebo obětovati.

Příroda nezná ?ádných ani panujících ani slu?ebných národův. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národův v jeden politický celek, bytí pevný a trvanlivý, nesmí ?ádný národ míti příčiny obávati se, ?e tímto spojením přijde o některý z nejdra??ích statkům svých, naopak, ka?dý musí míti jistou naději, ?e v odstřední moci nalezne ochranu i zá?titu před mo?nými přechmaty sousedův přes čáru rovnosti. Potom se také ka?dý přičiní opatřiti odstřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsem přesvědčen, ?e ani je?tě nyní v ří?i Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, tato sacra ancora ve hrozícím utonutí lodí prohlásilo se zjevně i upřímně a provedeno bylo spolu ve v?em důrazně: v?ak ale ka?dé okam?ení jesti drahé, ký? se s tím, probůh, ji? ani hodinu déle neváhá! Metternich neklesl jen proto, ?e byl největ?í nepřítel svobody, ale také proto, ?e byl nejnelítostněj?í, nejouhlavněj?í nepřítel ve?keré národnosti slovanské v Rakousích.

Pozvednu-li tedy zraku svého za hranice české, pudí mne přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurta, ale do Vídně a tam abych hledal ono ústředí, je?to se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mého pokoj, svobodu a právo. Va?e sna?ení, pánové, zdá se mi ale nyní směřovati k tomu, abyste toto ústředí, od jeho? moci a síly já ne samé jen země České spásu očekávám, abyste je netoliko, jak sem pravil, záhubně zemdlíli, ale i dokonce zničili. Anebo domníváte-li se, ?e stát rakouský i déle je?tě bude trvati, kdy? jemu zapovíme, aby ve svých zemích dědičných neměl ?ádného svého, společné hlavě frankfurtské nepodlehlého vojska?

Domníváte-li se, ?e císař rakouský i potom je?tě co suverén bude se moci udr?eti, kdy? naň ulo?íme povinnost, aby v?ecky důle?itěj?í zákony přijímal od Va?eho sboru a tímto způsobem aby instituce rakouského sněmu ří?ského, jako? i přirozené zemské ústavy spojených království staly se pouhým stínem bez podstaty a moci? A kdy? potom Uhry, jdouce po svém pudu, od státu se odtrhnou anebo, co? bezmála jedno jest, kdy? samy v sobě se zvlá?tě sestředí - budou tyto Uhry, které? o rovnoprávnosti národní ve svých hranicích ničeho? nechtějí věděti, budou se moci zachovati při svobodě a síle na časy budoucí? Jenom spravedlivý jesti právě svobodným a silným. O dobrovolném ale spojení se Slovanův podunajských a Rumunův, ano i Polákův samých, se státem takovým, jeho? pravidlo jest, ?e třeba nejprve býti Maďarem a potom teprve člověkem, není ani pomy?lení. Tím méně pak o spojení se vynuceném. Pro spásu Evropy Vídeň nesmí klesnouti, by stala se městem provinciálním! Jsu-li pak ve Vídni samé lidé takoví, kteří za hlavní město ?ádají sobě míti Vá? Frankfurt, musíme nad nimi zvolati: Pane, odpus? jim, neb nevědí, co činí!

Konečně je?tě ze třetí příčiny zpěčovati se musím porad Va?ich býti účasten: pokládám toti? v?ecky dosavadní projekty ří?i Německé dáti nové zřízení na základě vůle národní u vykonávání za nemo?né a na dlouhé časy za nestálé, nechcete-li se odhodlati ku pravému lékařskému prostředku ?ivota a smrti - míním toti? provolání německé republiky - by? ona byla jen formou přechodní. V?ecky předpisy, o ně? se potud pokou?íno o rozdělení moci mezi polovládními kní?aty a plnoprávným národem, přivádějí mi na mysl teorie Phalansterův, které takté? opírají se o základní pravidlo, ?e ti, jich? se dotýče, budou se chovati jako cifry v počtech a ?e ?ádné jiné platnosti vyhledávati nebudou, ne?li jakou jim teorie vyká?e. Mo?né, ?e mínění mé není důvodné, ?e se mýlím ve svém přesvědčení - upřímně se vyznaje, přeji sám, aby bylo tak - ale toto přesvědčení mám já skutečné i v ?ádném okam?ení nesmím tohoto kompasu dáti z ruky, nechci-li v bouřích doby nyněj?í utonouti bez pomoci. Co pak se dotýče zřízení republiky v ří?i Německé, věc tato le?í zouplna mimo okres kompetence mé, tak?e o ní nechci ani svého mínění provést. Ode hranic ří?e Rakouské ale musím ka?dou my?lenku o republice ji? napřed odhodlaně i důrazně zamítati. Pomyslete si ří?i Rakouskou rozdělenou na mno?ství republik a republiček - jaký to milý základ k universální ruské monarchii!

Konečně pak, abych zavřel ob?írné, av?ak jen bě?ně prohozené slovo své, musím přesvědčení své krátce v ten smysl vyjeviti, ?e kdo ?ádá, aby Rakousy (spolu s nimi i Čechy) připojily se národně k ří?i Německé, po?aduje od nich samovra?du, co? nemá ni?ádného morálního ani politického smyslu. Naopak ale ?e ?ádost, aby se Německo připojilo k ří?i Rakouské, toti? aby k státu rakouskému pod vý?e dotčenými výminkami přistoupilo, má mnohem důvodněj?í smysl. Pakli v?ak ani toto není po národním pocitu a smý?lení německém, nezbývá nic, ne? aby obě mocnosti, ří?e Rakouská i Německá, vedle sebe rovnoprávně se ustrojily, svůj dosavadní svazek aby proměnily ve věčný spolek k obraně i ke vzdoře, a bude-li v tom jejich obapolný zemský prospěch, aby třeba také zřídily mezi sebou jednotu celní. Ke v?em prostředkům, které samostatnosti, celosti i vyvinování se moci ří?e Rakouské, zvlá?tě k východu, nejsou nebezpečni, chci ka?dého času rád podati pomocné ruky své.

Přijměte, pánové, výjev upřímné úcty i oddanosti mé.

V Praze dne 11. dubna 1848