Dokument: O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku (Franti?ek Palacký, 21.12.1849)

Autor: Petr Just, Téma: , Vydáno dne: 01. 01. 2005

Otázka o federaci aneb centralisaci zajímá ji? ode 20 měsíců mysli v?ech těch, kterým zřízemí a upevnění vlády konstituční v Rakousku na srdci le?í. Sněmu Kroměří?skému nenecháno potřebného času, aby ji rozře?il v?estranným objasněním a dorozuměním; v?ak poněvad? tam jen jedna polovice ří?e zastoupena byla, nechceme ?kody odtud povstalé příli? vysoko vá?iti. Vláda, oktrojovav?i ústavu ode dne 4. března 1849, prohlásila se sama skutkem pro centralisaci, ne sice naprosto, a v?ak v?dy u vysoké míře provedenou. Proto chválena jest ode v?ech téměř německých ?urnalův v ří?i, zvlá?tě ale ve Vídni; tím vět?í nespokojenost jevily proti tomu v?ecky svobodné organy jinojazyčné, ano i v cizině ozýval se nejeden hlas o ní nedosti příznivý. V?ickni ale znatelé souhlasí v tom mnění, ?e to jest vlastně hlavní a ?ivotní otázka ří?e Rakouské, od jejího? více neb méně zdárného rozře?ení předev?ím záviseti bude vnitřní její pokoj, a tudí? i ve?keren prospěch i v?ecka moc její v Evropě vůbec. V ohledu tomto nabývá otázka ta i důle?itosti celoeuropejské, a není se čemu diviti, ?e i zahraniční mu?avé státní obracují k ní pozor svůj.

Ústava oktrojovaná zalo?ena jest na základech tak ?irokých a volných, ?e v ní bez znamenité proměny celku dají se předce v?eliké příhrady představiti a podstatné uvnitř opravy provésti; co? ohledem na § 123, který dopou?tí její částečnou proměnu a tudí? i revisí na nejprvé pří?tím sněmu ří?ském, nemů?e se jinak ne? za chválu jí přičítati. A poněvad? pronněny takové, dříve ne?li navrhovány hudou cestou zákonodárnou, musejí zdravě rozmy?leny a v?estranně uva?ovány býti: nebude? ani nám bohdá ve zlé vykládáno, kdy? předlo?íme obecenstvu my?lenky své o důle?ité věci té. Samo pak sebou se rozumí, ?e máme-li navrhovati, co za lep?í uznáváme, musí nám volno býti také dokazovati, proč to není ov?em dobré, v čem sobě změny přejeme.

K orientování se na ?írém poli tomto musíme předeslati některé úvahy o zvlá?tní povaze věku i státu na?eho. Cit národnosti býval sice od jak?iva u v?ech národů dosti mocnou pákou ?ivota veřejného i státního; jmenovitě u nás v Čechách jevil se takořka v popředí historie ka?dého téměř století, s výminkou toliko XVI. a XVIII.; za nyněj?í doby ale osobuje sobě v celé střední Europě moc a působení, jakových neměl je?tě nikdy. Co XVI. a XVII. století byla idea církve a nábo?enství, to jest na?emu věku idea národnosti. Pohled na nejnověj?í dějiny, zvlá?tě roku 1818, musí o tom přesvědčiti ka?dého, kdokoli jen chce. Pravda jest, ?e idea tato nepronikla je?tě mysli a vědomí v?ech osob, v?ech individuí věku a státu na?eho; neodpíráme, ?e mnohým osobám jest i protivna: v?dy ale nabyla ji?, zvlá?tě skrze maďarské přechvaty, takové síly a expansí do ?íře i do hloubi, ?e dle přirozených zákonův světodějstva ji? nevstoupí dříve s ději?tě, ne? a? vykoná běh svůj skrze v?ecka stadia přírodného vyvíjení svého. Ty krajiny a osoby, zvlá?tě v Rakousku, které podnes v ohledu národním jsou netečné aneb apathické, nebudou jimi je?tě po desíti, po dvaceti neb po třiceti létech; následovně pohnoutky ve státu, brané z poměrův národnosti, které posavad mnohým dosti lehké býti se zdají, nabývají čím dále tím vět?í důle?itosti. Ka?dý mu? u vlády, jen? pravdou věty této se tajiti aneb ji dokonce zapírati by chtěl, vězel by v osudném klamu; ano zpozdilé bylo by ji? v?ecko stavění hrází proti tomuto proudu věku na?eho, a v?eliké výmysly i prostředky lidské proti němu neměly by lep?ího oučinku, ne?li foukání proti větru, kterým? jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.

O interessy církve a nábo?enství zápasili před věky národové celé Europy skrze více ne? století velmi ukrutně a krvavě, a? vysílení s obou stran sklonili se konečně k míru, t. j. k uznání a ?etření práv soupeřových, čili k zásadě rovnoprávnosti vůbec. Má-li idea národnosti vésti ku podobnému dlouhotrvajícímu krve prolévání, jeho?to počátek skutečně stal se roku 1848? Doufáme, ?e bohdá nikoli, proto?e to, k čemu? strany v?ecky musely by po sebe del?ím a krvavěj?ím boji v?dy předce jednou skloniti se, t. zásada rovnoprávnosti národův, aspoň u nás v Rakousku ji? napřed uznána, anobr? i za základní dogma v ří?i celé prohlá?ena jest. Spory tudí? jen o to je?tě povstávati mohou, kdyby zásada rovnoprávnosti de jure ji? uznaná i přijatá, de facto někde ru?ena byla.

Co ale jest nyněj?í panování zásady rovnoprávnosti v Rakousku, ohledem na minulost, jiného ne?li emancipace ?ivlu slovanského a rumunského z nadvlády germanismu a maďarismu? (o poměrech v Istrii, Dalmatsku a Haliči, jako?to méně rozsáhlých, na tenkrát mlčeti mů?eme). Němci a Madaři byli před březnem 1848 národové panující v Rakousku, Slované a Rumuni národové slu?ební; onino tedy utiskovatelé, tito utiskovaní. Při prohlá?ení konstitucí v březnu 1848 tedy, chtěli-li onino skutečně, jak pravili, svobodě, museli důsledmě odříci se spolu nadvlády potud bezprávně usurpované, právě jako velicí statkáři svého panství nad poddanými. Němci učinili to ihned v theorii, ačkoli praxis za ní a? podnes velmi dalece pokulhává; Maďaři ale odepřeli se toho jak ve praxi tak i v theorii, zače? v?ak nyní, jak vědomo, bolestně pykati musejí.

Svoboda vůbec jen tam mo?ná jest, kde v?ickni účastníci společnosti jakékoli po?ívají stejného práva, kde nikdo není rodilým pánem, nikdo rodilým otrokem druhého; čemu? v?ak nikoli se nepříčí, aby pro dosa?ení účelu společnosti jedni stáli v čele, vedli a poroučeli, druzí následovali a vésti se dali t. j. poslouchali. Ve svobodném konstitučním státu platí zákonové v?em občanům stejně; co jednomu právo jest, musí právo býti také druhému, ani? kdo ze zákonu a z práva obecného vyloučen býti smí. Slovem, konstitucí jest jen provedení ve státu známé oné a věčné zásady v?eho práva i v?í spravedlivosti: čeho sobě nechce?, jinému nečiň. Ka?dé jakékoli nadpráví, ka?dá jakákoli výsada (Vorrecht, privilegium), ka?dá jakákoli podrobenost, která neplyne přirozeně a nutně z potřeby dosa?ení účelu státního, - nejsou nic jiného, ne? skutečné vyjmutí z práva, tedy negace práva, t. j. nepravost, křivda, bezpráví. Ka?dá takováto výsada mů?e jen pouhým násilím, nikoli právem uvedena i udr?ena býti ve státu; násilí pak vede v?ude za sebou stav války, v ní?to v?ecko přirozené právo se zapírá, mizí a hyne.

Obrátíce věty tyto, samy v sobě světlé a bezodporné, na skutečné poměry národů v Rakousku, nemů?eme neseznati, ?e při tolikeré rozličnosti národů těch, úplná jejich rovnoprávnost nejen za neodbytnou výminku celé konstituce, ale i za mravní základ samé ří?e vůbec pova?ovati se musí; tudí? ?e o jakési nadvládě germanismu a maďarismu nad Slovany a Rumuny nikdy více ani řeči býti nesmí, jináče zajisté vypadli bychom z oboru práva opět do zádavy a křivdy, stát právní proměnil by se nám opět ve stát násilný, a pokoj ve válku, třebas na oko i du?enou.

Je-li to v?e pravda, co jsme dosavad přednesli, tedy otázka o centralisaci, kterou na?e ministerium v Rakousku zavésti a upevniti se sna?í, sama sebou rozhodnuta jest. Centralisace ta pro Rakousko ji? z té příčiny se nehodí, poněvad? stojí ve přímém a nevyhnutelném odporu s mravním základem celé ří?e a konstituce, s rovnoprávností národův. Ministerium mluvívá sice také o rovnoprávnosti, ale pová?íme-li spůsob, kterým ji provésti usiluje, museli bychom formulovati smysl jeho po pravdě takto: "rovnoprávnost v?ech národností v Rakousku, s nadvládím v?ak němčiny". Je-li to je?tě rovnoprávnost? mů?e-li nadvláda taková jiným národům diktována býti právem a mimo násilí? a mů?e-li násilím takavým upevněn býti pokoj a stálost ří?e?

Nechceme zde ani přísně na váhu bráti, proč ku př. v Uhersku nyní v?ude německé ouřadování se zavádí; Uhry nacházejí se posud ve stavu válečném, a to není řádný stav konstituční. Ani na to příli? nyní doléhati nebudeme, proč ouřadům českým před několika měsíci zapovězeno bylo, u?ívati mezi sebou jazyka českého; tento v ka?dém ohledu neospravedlnitelný skutek zdá se, ?e cestou nekonstituční u vlády vylouzen byl, ani? bohdá u nových ouřadův bude míti platnost, an přesahuje i přes ty meze, které ministerium samo při své centralisaci stanovilo. Vezměme v úvahu jen poměry ty, které z ústavy dne 4. března nutně a nevyhnutelně plynouti mají.

Paragrafem 33 a 36 té ústavy vázány jsou v?ecky vy??í národní snahy a v?ecken politický parlamentární ?ivot k jedinému centrum ří?e, k ří?skému sněmu; nebo? sněmové zem?tí nemají ne? jistá "nařízení" (Anordnungen) činiti o věcech svých domácích méně důle?itých. Následovně ono v?e absorbující cerutrum buďto stane se pravou směsicí u vě?e Babel, aneb jeden jediný jazyk (ku př. německý) přijat bude de facto za jazyk centrální. Tím ale skutkem vyloučeni budou v?ickni ostatní jazykové zem?tí na v?dycky ode v?eho veřejného parlamentárního ?ivota.

I nebude ani na této ráně dosti, ale vláda centrální, u?ívajíc tého? jazyka, vyloučí nápodobně v?ecky ostatní jazyky ze v?ech oborův administrace vy??í. Takováto nerovmost nejen vyvrátí a? do dna v?ecky ty liché řeči o rovnoprávnosti národův, a postaví pouhý klam za mravní základ ří?e, ale stane se i smrtelně nebezpečnou pro v?ecky ty národy, kteří kromě Rakous buďto ani ne?ijí, aneb aspoň politického ?ivota vyvíjeti nemohou. Národ zajisté, kterému ka?dé národní politické a parlamentární pohybování na věky odňato jest, kde?to zatím sousedé v plné míře jeho po?ívají, - takový národ propadl neuchranně dříve neb později zahynutí svému co národ, a proti smrti takové není na světě léku. V takovémto smutném pádu nacházeli by se tedy nejen Čechoslované a Maďaři, ale i Jihoslované a Rumuni; neb i tito spokojiti se nechtějí a nemohou tou nadějí, ?e as kmenovci jejich v Turecku předejdou je příkladem veřejného ?ivota politického. V?ickni tedy národové tito nemohou, ač by sebe raději chtěli, svoliti k centralisaci dotčené, poněvad? skutkem takovým podepsali by sami ortel smrti své a spáchali by samovra?du. ?ádný poctivý representant národu svého nemohl by s dobrým svědomím podvoliti se v to na ří?ském směmě; a kdyby to i učinil, nevíme, mohl-li by skutek takový právem místo míti, jeliko? slibové a závazkové nemravní dle bo?ského i lidského práva za neplatné se uznávají.

Co tedy jest činiti, aby nesnázem a rozpakům takovým dle mo?nosti se vyhovělo? Pomoc jest tu, aspoň v theorii, velmi snadná; ale i ve praxi nikoli nemo?ná. Potřebí-tě zprosta přesaditi několik článků z paragrafu 36 do paragrafu 35 a ustrojiti dle toho celek ústavy. Potřebí jest dopřáti jednotlivým národům rakouským tolik autonomie, tolik svobodného politického pohybování, tolik vlastního parlamentárního ?ivota, kolik stačí, aby bez ujmy jednoty ří?ské rovnoprávnost národů stala se pravdou, a kolik potřebí, aby odstranilo se nejen skutečné nebezpečenství, ale i boleplodná tvárnost helotismu u jedněch, panství u druhých. Pokudkoli národové budou míti příčinu, báti se o národnost svou, potud nebude v Rakousku nikdy spokojenosti a míru. A nebudou-li v tom ohledu dány garantie samým organismem státu, bude jistě od ministerium nadarmo plýtváno chlácholivými řečmi; nedůvěra, mající od dávna tisícero podnětů, v?dy dále zmáhati se bude a hlodati ve?kerá dr?adla i v?ecky svazky oddanosti a lásky.

Otázka, co v Rakousku podstatněj?ího a pramenitěj?ího jest, ří?ská-li moc centralní, čili moci zemské a národní, a má-li onano slou?iti za míru těmto, čili naopak, - zdá se nám v samém skutku právě tak zbytečná, zahálčivá i pohor?livá býti, jako jiné podohné otázky, ku př. o suverenitě kní?at aneb národův. Staviti zoumyslna tyto zásady proti sobě, hledati v nich odpor a hádati se o přednost jedné nad druhou, nemů?e ne? konečně k nesmyslům a k nepravostem vésti. Jako u člověka při skutečném oddělení du?e od těla nastává smrt, tak i v organismu státním, kdyby organické jeho prvky a zásady počaly potýkati se vespolek. Mezi tím, jakkoli naprosto nemo?né jest, vytlanouti v ka?dém činu člověka, pokud v něm oučastnil se rozum čili duch, a pokud smyslnost čili tělo jeho, ouhrnkem přece rozeznání oboru duchovnosti a tělesnosti vůbec nikoli tím se neru?í. Diskrecí a dobré vůle s obou stran tu v ka?dém pádu potřebí bude.

Dle na?eho mínění jednota ří?e Rakouské, má-li býti neklamná i nezvratná, po?aduje pro své centrum, čili pro "ří?i" vůbec, nutně a naprosto, jen následující zále?itosti a předměty: 1. císaře a dům čili rodinu jeho; 2. zále?itosti zahraničné; 3. vojenstvo pozemské i námořní; 4. finance ří?ské; 5. zále?itosti obchodu a tudí? i 6. organy čili prostředky komunikační v ří?i vůbec. Dále je?tě jest, ač ne naprosto potřebné, alespoň velmi ?ádoucí, aby to, co v jedné části ří?e za právo jest, ve druhé za křivdu pova?ováno nebylo.

Z výkladu tohoto pozná ka?dý nepodjatý soudce, ?e my oboru činnosti čili područí moci centralní anebo ří?ské nikoli nechceme klásti meze nedostatečné a ouzké. Ministerstvy pro předměty dotčené potřebnými byla by jednota ří?e tím dostatečněji a stáleji upevněna i poji?těna, kdyby třebas ku př. zásada ta výslovně vyrčena i stvrzena byla, ?e nejen ka?dá pevnost, ale i ka?dičké dělo, kterékoli u vnitř hranic ří?e Rakouské se nachází, nále?í výhradně do područí moci centrální čili ří?ské.

Podlé toho mohly a měly by v?ecky ostatní zále?itosti státní a národní v Rakousku ponechány býti mocem a sněmům zemským čili autonomii národův, - rozumí se, ?e pod řízením a ?títem té? moci exekutivní, která i v ří?i činna jest, a výhradně jen mocnáři čili panovníkovi příslu?í. Nám zajisté ve sporu tomto nejde nikoli o nějaké obmezení moci a praerogativy panovníkovy, nýbr? naprosto jen o jiný přiměřeněj?í a přirozeněj?í mechanismus působení jejího. A proto? v?ecky ty obyčejné důtky o na?í prý neloyalnosti, na?em rýpalství a separatismu atd. odkazujeme zase tam, odkud přicházívají, do oboru l?i a utrhání.

Kterak ale vlády zemské v Rakousku mají organisovány býti, aby neupadaly někdy do sporu ani mezi sebou, ani s vládou centralní, to jest arci věc uva?ování mnohem del?ího, ne?li článkem novinářským obsáhnouti se dá. My aspoň nemohouce nyní do něho se pou?těti, chceme jen ouhrnkem a pov?echně naznačiti zdání své o zále?itosti této.

Netajíme se, ?e bychom přáli, aby ministeria, která nyní pp. Bach, Schmerling a Thun ve Vídni zaujímají, buti dokonce zru?ena, buď aspoň ve područí svém obmezema byla na ten způsob, aby v?ecka jejich bě?ná řízení odbývána byla ve zvlá?tních ministeriích zemských neboli národních. Ka?dý vět?í komplex aneb ka?dá národní gruppa zemí korunních mělaby v čele ve?keré administrace své jednoho ministra, jen?by kodlegou sice byl ministrův ří?ských čili Vídeňských, ale přebývalby ve hlavním městě zemí sobě podřízených, maje pod sebou raddy ministerialní pro v?ecky větve administrací zemských. Takových ministrův museloby v celé ří?i býti při nejmen?ím sedm, a sice pro země 1. německé, 2. českoslovanské, 3. polskorusínské, 4. maďarské, 5. rumunské, 6. jihoslovanské a 7. italianské; vedle nich pak toliké? sněmův zemských a soudův kassačních. Měl-liby ustanoven býti počet vět?í, my bychom tomu také tuze na odpor nebyli. Ministrové takoví, dostávajíce řádně důvěrné zprávy o poradách a uzavřeních kollegův svých ří?ských, museli by arci v čas potřeby zají?děti také sami k nim do Vídně. Od té doby, co ?elezné dráhy a telegrafy do v?ech měst hlavních se rozbíhají, zřízení takové dalo by se provésti bez podstatných nesnází. Hlavní ale výhoda ze zřízení takového plynula by ta, ?e v?ecky zále?itosti státní a národní, stojící pod ministerium zemským, dalyby se odbývati a? do instance nejvy??í v řečech národních a ?e zásada rovnoprávnosti národů přestala by tudí? býti pouhým mámidlem.

?ířiti se zde dále o idei této nebudeme. Pro znatele a pro dobromyslné čtenáře naznačili jsme ji bohdá ji? zřetelně dosti; ani? pak my v podrobnostech méně podstatných (při kterých? toliko účel od nás vytknutý tak neb onak v?dy přece dosíci se dává), svévolně s kýmkoli nesnaditi se chceme; co ale dávných nepřátel na?ich se dotýče, víme, ?e kdybychom z pouhé upřímnosti třebas i samu krev a du?i svou před nimi vylili, oni v?dy přece bůh ví z jakých neplech a ne?lechetností viniti nás budou. Proto zdá se nám, ?eby dal?í na?e řeč o věci této byla i zbytečna. Jen některých zvlá?tních punktů musíme několika slovy je?tě se dotknouti.

Předev?ím pokládáme za věc velmi pová?livou, děliti jednu a tou? větev administrace veřejné (ku př. věci ?kolní) mezi vládu ří?skou a vlády zemské; tření mezi nimi bude nevyhnutelné, kdy? jednaka?dá bude chtíti roz?ířiti obor područí svého naproti druhé; naprosto potřebí jest, aby ka?dá větev taková celá i nerozdělená jedné moci toliko podřízena byla. Ba i tam, kde dělení arci nevyhnutelné jest, jmenovitě v oboru finančním, přáli bychom, aby ku př. v?ecky daně nepřímé odevzdány byly celé a bez výminky pod moc ří?skou, daně pak přímé pod moci zemské, - arci ?e se závazkem k odvedení vyměřené částky do kass ří?ských, jako? a? posavad bývalo. Jináče zajisté buď sama daň ří?ská, buď příplatek zemský pova?ovány budou od kontribuentův za opus supererogationis, za břímě mrzuté a zbytečné, při čem? interesse státní v obou případnostech trpěti bude. Jen takovýmto roztříděním a isolováním (osamocením) předmětův jednotlivých v ústrojí státním dá se předejíti a uvarovati na budoucnost nebezpečné jejich tření se mezi sebou.

Uva?ovali jsme centralisaci rakouskou posavad výhradně se stanovi?tě národního, proto ?e ono pro nás nejdůle?itěj?í jest. Připomeneme-li ale sobě, kterak ve Francii, státu takměř jednorodém a jednonárodním, mnozí z nejosvíceněj?ích vlastencův jediné mo?nou spásu nyní jen v jeho decentralisování hledají, přesvědčíme se ochotně, ?e věc ta má i jiné stránky velmi důle?ité a nebezpečné, do jich?to rozjímání v?ak pou?těti se zde nechceme.

Nesmíme ostatně zamlčeti o zdání svém, ?e jakkoli ji? nyní potřebné se vidí v Rakousku zřízení zvlá?tní ří?ské rady dle §§ 96-98 ústavy oktrojované, potřeba v?ak taková stala by se je?tě mnohem vá?něj?í a pilněj?í při zřízení ministerií zemských nahoře dotčených. Rada ta, slo?ená z mu?ův nejzku?eněj?ích a nejvá?eněj?ích u v?ech národův Rakouských, a zále?ející asi z rady u??í, oudův toti?to stále ve Vídni přebývajících, a rady ?ir?í, roztrou?ené po v?ech krajinách, - měla by za povinnost, slou?iti dobrým zdáním svým v ka?dé státní potřebě jak ministrům, tak i mocnáři samému, a v?ak pod výminkou, aby i císař pán i ministrové jeho měli dokonale v?dy na vůli, dle vlastního uznání svého, ?etřiti a poslouchati rady té, aneb nic. Toby pak tu?ím nad jiné mnohé prostředky napomohlo k jednotě, stálosti a blahobytu ří?e, utvrdilo by politiku její uvnitř i zevnitř, ani? by vadilo a vaditi mělo zásadám konstitučním a svobodě národův rakouských.

Konečně je?tě odpovědíti musíme na důtku, která odpůrcům centralisace v Rakousku nejhojněji a obyčejně se činívá. Praví se toti?, ?e vláda rakouská musí býti silná a důrazná, a proto? předev?ím sestředěná na jednom místě a v rukou jedněch. My sice nevíme, bývá-li v?dy silný ten, kdo se pou?tí do boje s přírodou a právem: ?e ale v boji takovém konečně v?dy klesnouti musí, o tom nepochybujeme. Zdá se v?ak, ?e na?i odpůrcové matou v řeči své snad mimovolně rozličná ponětí dohromady, mluvíce toti? o vládě silné, a mníce pod tím jen vládu pohodlnou. Jest-li tomu tak, nechceme jim v tom odpírati naprosto; máme v?ak za to, ?e pohodlí nenále?í mezi přední po?adavky vlády konstituční. Pohodlný, co do státního zřízení, jest jen despotismus a barbarství; vlády osvícené a svobodomyslné bývávaly od jak?iva pilny v ?etření tisícerých interessův státních a občanských, a proto? nemohly ani nechtěly vyhla?ovati pohodlí svého za věc ve státním organismu nad jiné důle?itěj?í.

V Praze dne 21. pros. 1849.

Fr. Palacký.