Dokument: Cesta ke svobodné společnosti (základní dokument ODA z prosince 1989)

Autor: Petr Just, Téma: , Vydáno dne: 01. 01. 2005

Cesta ke svobodné společnosti: základní dokument ODA z prosince 1989

ODA - Občanská demokratická aliance vznikla z diskusí, probíhajících od počátku osmdesátých let v prostředí Charty 77 a později i Hnutí za občanskou svobodu. V první polovině roku 1989 se do těchto diskusí zapojili i odborníci z Ekonomického a Prognostického ústavu ČSAV. Podobné názory na politické, ekonomické a sociální otázky nás nakonec v prosinci 1989 přivedly k rozhodnutí ustavit politickou stranu. Posláním ODA je sdru?ovat politiky, odborníky a organizátory schopné tvořit, předkládat a prosazovat fundované návrhy na ře?ení otázek, spadajících do kompetence politických institucí a zároveň schopné vzít na sebe odpovědnost za jejich uskutečnění či případný nezdar. Chce tedy být předev?ím stranou programovou, námětovou a nikoli organizací "aktivistického" typu, která usiluje hlavně o masovou členskou základnu. Text, který máte v rukou, je společným dílem členů přípravného výboru ODA. Není to programový dokument ve vlastním slova smyslu. Takových prohlá?ení se v poslední době objevilo mnoho - a po dlouhých letech totality v?ichni včetně komunistů skloňují ve v?ech pádech slova jako svoboda, demokracie, právní stát atd. Na první pohled tedy stačí vyu?ít této jednoty a uvést hesla ve skutky. Přesto je důvod k pochybnostem: máme skutečně na mysli toté?, kdy? hovoříme stejnými slovy? Pova?ujeme v této situaci za svůj prvořadý úkol objasnit své pojetí pojmů a principů, bez nich? se dle na?eho soudu svobodná společnost neobejde.

Co je politika

Odpůrci demokracie hlásají, ?e politika je předev?ím boj o moc. Tvrdí, ?e ka?dý, kdo se takového mocenského boje chce s úspěchem účastnit, musí být schopen pou?ít prostředků, jimi? zápasí jeho protivníci - prostředků často nečestných a násilných. Pomlouvají politiku jednak proto, ?e potřebují, aby se veřejnými zále?itostmi zabýval co nejmen?í počet lidí a oni se mohli snáze zmocnit veřejných institucí, a jednak proto, aby ospravedlnili prostředky, jimi? toho hodlají dosáhnout. Dále pod tímto pojmem mnozí lidé rozumí praktické prosazování zájmů jednotlivců a společenských skupin. V demokratických společnostech takové zájmy hájí celá řada nezávislých a specializovaných odborových, zájmových nebo profesních organizací a institucí. Tyto aktivity jsou jistě zcela legitimní a potřebné, av?ak tím, ?e prosazují zájmy pouze dílčí společenské skupiny, nemají s politikou v pravém slova smyslu mnoho společného. V politice zajisté také bě?í o moc. Jen?e v této souvislosti nemá moc nic společného s násilím, ale znamená sjednocení určitého mno?ství lidí. Činitelem, který lidi sjednocuje, mů?e být společný zájem a nebo třeba strach ze společného nepřítele. Podstatné je, ?e tato jednota nalézá obvykle svůj výraz v tom, ?e určití jedinci jsou pověřeni mluvit a jednat jménem celé společnosti. Takové pověření nazýváme pravomocí. Někdy je třeba, aby výkon určité pravomoci získal trvalý charakter a tím i nezávislost na moci, která ji vytvořila - pak mluvíme o instituci. Společenský řád je v?dy udr?ován řadou institucí, z nich? některé slou?í jen speciálním účelům, jiné jsou výrazem obecněj?ích zájmů. Soubor institucí, který nazýváme stát, je výrazem zájmů, je? přesahují pouhé aktuální účely a zahrnují i zájmy těch, kteří ?ili před námi, stejně jako těch, kteří budou ?ít po nás. Spí?e ne? bojem o moc je tedy politika sporem o pravomoc a vyznačuje se tím, ?e v ní jde o hledání výlučně těch zájmů, které jsou společné v?em občanům, to jest zájmů obecných. Ve sféře takto pojímané politiky vznikají politické strany, které nabízejí svá vlastní pojetí obecných zájmů v podobě programů a návrhů na ře?ení společenských problémů a na způsob výkonu pravomocí. V kritériích posuzování problémů a v prioritách jejich ře?ení se samozřejmě li?í. Členská příslu?nost k politické straně by tedy měla být výrazem snahy nalézat - spolu s druhými - obecný zájem a nejlep?í cesty k jeho uskutečnění.

Svobodná společnost = lidská svoboda + lidská vzájemnost

Pojetí svobody se v evropské tradici dotýká spor individualismu a kolektivismu. Podle zastánců prvního směru existuje ve skutečnosti pouze jedinec, zatímco společnost, jako?to soubor jedinců, je jen cosi abstraktního. Druzí to chápou opačně: reálně existuje pouze společnost a jedinci jsou jen abstraktní částí tohoto celku. Je tedy svoboda vlastností jedince nebo společnosti? Jestli?e ji přiznáme jedinci, jeví se společnost a její zákony jako omezení a překá?ky jeho svobody. Uznáme-li svobodu za vlastnost společnosti, popřeme tím nárok na platnost lidských práv a svobod. Zmínili jsme se o tomto sporu proto, abychom připomněli filozofické pozadí, k němu? se tvůrci politických koncepcí vědomě či nevědomě hlásí. Pojetí, které nabízíme, představuje pokus o ře?ení tohoto dilematu. Svoboda původně není ani vlastností jedince, ani společnosti, ale spočívá v příle?itosti k dialogu a jednání, kterou si mohou lidé navzájem poskytovat. Svoboda jako?to schopnost jedince vytvářet příle?itost pro druhé je podmínkou svobody společenské, svoboda jako?to prostor k projevu je podmínkou toho, aby se jedinec mohl stát bytostí schopnou svobody. Evropská zku?enost svobody a tradice z ní vyvěrající pojímají člověka jako bytost, její? nezadatelná důstojnost spočívá v její schopnosti rozli?ovat dobro a zlo (tj. pravdu a le?, spravedlnost a bezpráví, věrnost a zradu...) ve v?ech jejich podobách. Tato schopnost je potenciálně nevyčerpatelným zdrojem bohatství a plnosti lidského ?ivota - za předpokladu ov?em, ?e se člověk rozhodne pro dobro. Rozhodnutí pro dobro v?ak mů?e vydat plody pouze tehdy, je-li to rozhodnutí dobrovolné - svobodné. Tato skutečnost je pravým a nevyvratitelným základem svobody. Druhým základním plodem evropské tradice (a nejen ov?em jejím) je poznání, ?e svrchovaným dobrem, z něho? jsou odvozeny v?echny dal?í hodnoty, je společný ?ivot s druhými lidmi - lidská vzájemnost. Tato vzájemnost mů?e mít nejrozmanitěj?í podobu od vztahu dvou přátel přes nejrůzněj?í společenství a druhy spolupráce a? po různé organizace a instituce (včetně politických stran). Svobodnou lze nazvat jen takovou společnost, která v maximální mo?né míře chrání právo jednotlivců podílet se na takové vzájemnosti. Jinými slovy, svobodná společnost zakazuje pouze takové jednání, které toto právo omezuje či maří. Historická zku?enost jasně prokázala, ?e svobodná společnost je zcela nemyslitená bez právního státu a ?e mů?e být uskutečněna velmi nedokonale a nejistě, pokud nedisponuje institucemi parlamentní demokracie a tr?ního hospodářství. Stejně jasně se ale ukázalo, ?e tyto instituce samy o sobě nedoká?í trvalou existenci svobodné společnosti zaručit, pokud v ní není přítomna celá řada hodnot, které je mo?no označit termíny sociální a mravní odpovědnost. Z tohoto důvodu mají pro takovou společnost prvořadý význam právě ty instituce, v nich? se ony hodnoty rodí a obnovují - výchovné, vzdělávací, nábo?enské, vědecké, kulturní a dal?í organizace či společenství.

Právní stát

Nejmocněj?í společenskou institucí je stát. Jeho roli pova?ujeme za nenahraditelnou ze dvou důvodů. Prvním je potřeba ochrany společnosti před vněj?ím ohro?ením a prosazování zákonů, regulujících její ?ivot. Naléhavost těchto úloh závisí také do velké míry na mezinárodní situaci a morálních kvalitách občanů. Av?ak i v ideálním světě by stát měl celou řadu úkolů, vyplývajících ze sou?ití velkého počtu lidí: úkolů, které by ?ádná jiná instituce nebyla z principu schopna zajistit. Se svobodnou společností je ov?em slučitelný pouze určitý typ státu, a to stát právní. V takovém státě jsou pravomoci rozděleny a přitom je ka?dé pravomoci zákonem jasně vymezeno pole působnosti, stanoven způsob jejího výkonu a určeny instituce a osoby, jim? je odpovědna. Dále v něm existuje instituce, která je na vykonavatelích jednotlivých pravomocí nezávislá a která je oprávněna jejich výkon přezkoumávat a v případě, ?e nejsou v souladu se zákonem, i zvrátit - nezávislé soudnictví. Právní zakotvení svobodné společnosti spočívá kromě rovnosti před zákonem na dvou principech:

1. jasně definované a zákony chráněné oblasti suverenity jednotlivých občanů,
2. jasně vymezeném a zákony chráněném prostoru pro společné jednání občanů.

První princip představuje právní výraz důstojnosti jednotlivce, druhý pak právní uznání lidské vzájemnosti. Uskutečnění těchto principů má v praxi podobu celé řady práv, která musí respektovat jak stát, tak i jednotliví občané. Na prvním principu jsou postavena předev?ím práva občanská. Jsou to např. právo na svobodu a osobní bezpečnost (občan nesmí být svévolně zatčen), svoboda pohybu a pobytu, právo na řádný soud, právo na ochranu před svévolným zasahováním do soukromého ?ivota, rodiny, domova, korespondence, před útoky na čest a pověst, svoboda svědomí atd. Vzhledem k tomu, ?e rozvoj společnosti s sebou přiná?í i vznik nových mo?ností a prostředků k zasahování do lidského ?ivota, bude zapotřebí formulovat i dal?í práva, jejich? potřeba nebyla zatím zřejmá - např. právo na informace o ?ivotním prostředí nebo právo na jeho určitou kvalitu. Z druhého principu je odvozována celá řada hospodářských, sociálních, národnostních a kulturních práv. Jsou to např. právo na svobodu projevu, právo spolčovací a shroma?_ovací, právo volit a být volen, právo na zakládání odborových organizací, právo na vytváření vědeckých, kulturních a vzdělávacích institucí atd. Existence v?ech těchto práv musí dovolovat stanovit případy jejich poru?ení. Vyvstane-li otázka, kdo je v právu, tj. otázka spravedlnosti, musí být alespoň teoreticky mo?né zjistit, na čí straně je to či ono právo, popř. které z těchto práv má v daném případě přednost. Radu dobře míněných tzv. hospodářských a sociálních práv nemů?eme proto uznat za práva v přesném smyslu toho slova. Nikoliv proto, ?e bychom jejich záměry vřele nepodporovali, nýbr? z toho důvodu, ?e u nich chybí měřítko k posouzení jejich rozsahu či ?e by jejich prosazováním byla po?kozena jiná práva občanů. Tak např. právo na smluvně dohodnutou mzdu je právem ve vlastním slova smyslu, nebo? lze ihned zjistit, zda do?lo k jeho poru?ení. Naproti tomu tzv. právo na spravedlivou mzdu takovým právem není, nebo? chybí jakákoli mo?nost zjistit, zda daná mzda je příli? vysoká či příli? nízká. Tím nechceme nikterak tvrdit, ?e slova jako ,,bídná mzda", ?patné pracovní či bytové podmínky nemají reálný smysl a domníváme se, ?e by takové jevy neměly být lidem lhostejné. Tvrdíme pouze, ?e se na ně vztahují jiné pojmy ne? "spravedlnost", a to pojmy vposledku základněj?ího významu a naléhavosti, které jsme zahrnuli pod označení "sociální a mravní odpovědnost". Zákony, vymezující práva jednotlivců a společenských subjektů (tj. různých forem lidské vzájemnosti), vytvářejí oblast tzv. soukromého práva. Toto právo spolu se základní zásadou ,,co zákony nezakazují, je dovoleno" tvoří rámec svobodné společnosti. Soukromé právo občanům nenařizuje, jak a k čemu mají svoji svobodu pou?ít, nýbr? jim pouze ukazuje, kde končí sféra jejich svrchovanosti a začíná sféra svrchovanosti druhých. Vedle práva soukromého v?ak společnost potřebuje je?tě jeden druh práva, a sice právo veřejné, regulující statuty a pravomoce veřejných institucí - včetně státu samotného. Součástí veřejného právo je i ústava. Veřejné právo dává různým institucím mo?nost zasahovat do ?ivota občanů (a v případě výjimečného stavu i způsobem normálně nepřípustným). Proto v něm musí být uplatňována zásada zcela opačná ne? u práva soukromého: ,,co zákony nedovolují, je zakázáno". Tvorbou veřejného práva se zabývají instituce vybavené zákonodárnou pravomocí. Ře?ením operativních problémů společnosti se zase zabývají organizace vybavené pravomocí výkonnou. Tyto organizace se při své činnosti musí řídit veřejným právem. K hlavním zárukám, ?e tomu tak ve skutečnosti bude, patří striktní institucionální oddělení obou druhů pravomocí.

Parlamentní demokracie

Demokratický princip vlády spočívá v tom, ?e ve?kerá pravomoc ve státě je vposledku odpovědna občanům. Historicky ověřenou formou takové vlády je parlamentní demokracie zalo?ená na hierarchii zastupitelských těles nejrůzněj?í úrovně. Řádné fungování demokracie vy?aduje, aby o veřejných věcech rozhodovali lidé, kteří jsou pod kontrolou veřejnosti a kteří své případné chyby a poklesky musí zaplatit odchodem z funkcí a ztrátou politické presti?e. Z tohoto důvodu je nejlep?ím ztělesněním demokratického principu v celostátním měřítku demokracie nepřímá, uskutečňovaná prostřednictvím volených zástupců, kontrolovaných voliči a svobodnými sdělovacími prostředky. Mo?nost ztráty politické presti?e spojené s místem v parlamentu je toti? účinnou pobídkou k odpovědné práci, k ní? patří i kontrola těch vládních činitelů, jejich přímá kontrola ze strany veřejnosti není prakticky uskutečnitelná. Základním stavebním kamenem demokratické společnosti jsou v?ak samosprávné obce, nebo? teprve v nich jsou splněny podmínky pro praktické uskutečnění demokracie přímé: zájem o problémy obce ze strany občanů, znalost těchto problémů a konečně skutečnost, ?e důsledky případného rozhodnutí obyvatel dopadají předev?ím na ně samotné a nikoliv na někoho jiného. Přímá demokratická samospráva obcí proto představuje ideální ?kolu politiky, nebo? právě v nich mohou občané bezprostředně zakusit spojení svobody s odpovědností, učit se schopnosti kompromisu a získávat zku?enosti v tom, jak vytvářet konsensus občanů nejrůzněj?ího zaměření a názorů. V samosprávných obcích tak dochází k přirozenému výběru a výchově politických talentů. Pova?ujeme v?ak za nutné upozornit, ?e demokratický princip vlády sám o sobě neře?í klíčový problém: jak zabránit svévolnému zneu?ití moci proti men?inám (politickým, národnostním apod.), popř. proti samotným lidským právům. Skutečnost, ?e nějaké rozhodnutí bylo schváleno vět?inou nebo ?e vět?ina proti němu nemá námitek, toti? nikterak nezaručuje, ?e dané rozhodnutí nepředstavuje svévolný zásah do práv občanů nebo ?e není nebezpečným krokem k tyranii. Zku?enost některých zemí potvrzuje, ?e sebelep?í ústavní deklarace lidských práv nevylučuje jejich naprosté negování v případech, ?e se v parlamentu vytvoří majorita totalitních stran a jejich spojenců. Domníváme se, ?e tomuto nebezpečí je nutno čelit nikoli rozmno?ováním ,,papírových" záruk, popř. oslabováním státních institucí, nýbr? naopak posílením záruk institucionálních. Jako nejlep?í záruka tohoto typu se nám jeví vytvoření samostatného zákonodárného sboru, který by se na rozdíl od parlamentu zabýval čistě soukromým právem a zároveň vykonával dohled nad v?emi institucemi - včetně soudnictví - z hlediska respektování tohoto práva. Do jeho pravomoci by mělo patřit i vyhla?ování výjimečného stavu. Aby tento sbor nebyl jen dal?í replikou parlamentu, bylo by nutné zavést do něj zcela jiný systém voleb, ne? jaký se pou?ívá k sestavování parlamentu. Do zákonodárného sboru by byly voleny nikoliv strany či jejich příslu?níci, nýbr? osobnosti, jejich? dosavadní ?ivot by dával jasné záruky, ?e při své práci ve sboru se budou řídit principy svobodné společnosti. Pro zřízení takového sboru mluví i zku?enost zemí, ve kterých jsou parlamenty zcela zahlceny operativním řízením a kontrolou vlády - projednáváním rozpočtu, různých zásahů do hospodářství, předpisů, zahraničně politických otázek atd., přičem? na vlastní zákonodárnou činnost jim zbývá málo času. Od poslanců se také očekává, ?e značnou část své energie věnují práci ve svých volebních obvodech, popř. uvnitř svých stran. Negativní roli pak často hraje i výběr samotných poslanců, v něm? rozhoduje spí?e schopnost postupu uvnitř stranického aparátu ne? jejich vzdělání či schopnost právního my?lení. Dal?í záva?nou překá?kou kvalitní zákonodárné funkce parlamentu je příli? časté spojení politických stran se zájmy, které by byly přijetím nějakého obecně prospě?ného zákona dotčeny.

Tr?ní hospodářství

Tr?ní hospodářství není ničím jiným ne? uplatněním ideálu svobodné společnosti na hospodářskou oblast. Ka?dému je dovoleno - analogicky k ostatním formám lidské vzájemnosti - účastnit se hospodářského ?ivota. Ka?dý má právo nabízet své slu?by nebo statky tomu, kdo je ocení nejlépe, a kupovat slu?by a statky od toho, kdo je nabídne za nejlep?ích podmínek. O tom, co se bude vyrábět a za jakou cenu, rozhoduje předev?ím poptávka, která tak představuje cosi na způsob nepřetr?itě probíhajícího demokratického hlasování o výrobě. Volný pohyb cen v závislosti na vztahu nabídky a poptávky znamená v kombinaci s volným pohybem kapitálu a pracovních sil sice nedokonalý, ale dosud ničím nepřekonaný způsob, jak dosáhnout s danými zdroji co největ?ího uspokojení lidských potřeb. Moderní tr?ní hospodářství v?ak ke své existenci potřebuje celou řadu institucí a zákonů. Jeho základem jsou jasně vymezená vlastnická práva. Dále musí existovat ústřední banka, odpovědná za měnu, sít komerčních bank, burzy surovin a cenných papírů, poji??ovny apod. Tr?ní hospodářství neklade prvotní důraz na rozdělování bohatství, nýbr? na jeho tvorbu, přičem? případné ne?ádoucí sociální důsledky mají být ře?eny mimo sféru trhu. Mo?nosti centrálního přerozdělování vytvořeného bohatství do nehospodářských sfér jsou toti? závislé na velikosti onoho bohatství. Chudý stát si přece nemů?e dovolit velkorysou sociální politiku, velkolepé ekologické projekty či vědecké programy. Proto není rozumné prosazovat tyto cíle prostřednictvím zásahů do trhu, které v zásadě v?dy vedou ke sní?ení jeho efektivnosti a tudí? ke sní?ení společenských fondů. Působení státu je nutno omezit pouze na stanovování pravidel podnikání a příslu?ný dohled. Pouze v případech, ve kterých by působení tr?ních mechanismů po?kozovalo významné společenské hodnoty (např. ?ivotní prostředí), je nutný zásah státu prostřednictvím zákonů a předpisů, které jsou schopny účinně zabránit danému nebezpečí (ekologické zákonodárství zakazující určité činnosti, antimonopolní zákonodárství omezující svobodu smlouvy apod.). Zájmy podnikatelů jsou hájeny ochranou jejich vlastnických práv. Zájmy pracujících jsou hájeny ochranou příslu?ných smluv se zaměstnavateli, jejich právem vytvářet svobodné odbory a právem na stávku. Některé slu?by trh není schopen poskytovat. Tyto oblasti zpravidla přebírají obce různé úrovně nebo dobrovolná sdru?ení. Stát by měl obstarávat pouze to, co nelze zajistit jiným způsobem. Jeho působení v?ak musí být podřízeno veřejné kontrole a musí se dít v souladu se zákony. Důvod, proč je rozumné omezit roli státu na tomto poli, tkví v nezastupitelné funkci sociální odpovědnosti.

Sociální odpovědnost

Projevem lidské vzájemnosti není jen společné rozhodování o věcech veřejných (politika) či různé druhy dělby práce (hospodářství), ale i celková odpovědnost občanů za druhé lidi. Tato odpovědnost zahrnuje i starost o ty, kteří z nejrůzněj?ích důvodů potřebují dočasnou či trvalou pomoc. Sociální odpovědnost nemů?e být jen zále?itostí omezených mo?ností jednotlivců, ale zároveň se nesmí stát jen zále?itostí státu. Musí být věcí celé společnosti. Zcela nahradit odpovědnost společnosti odpovědností státu znamená - vedle obvyklého byrokratického mrhání prostředky a korupce - přispívat i k sociálnímu odcizení, kdy občané přesouvají své závazky vůči druhým na stát a starají se rostoucí měrou jen o sebe. To podkopává samotné základy svobodné společnosti, jak ji? bylo řečeno vý?e. Z těchto důvodů je ?ádoucí, aby společnost usilovala o vytváření nejrozmanitěj?ích forem ře?ení sociálních problémů na principech svépomoci, dobročinnosti, soukromých nadací a iniciativ. Jednotlivci a jejich sdru?ení se mohou do práce zapojit a finančně je podporovat. Stát či obce ni??í úrovně by jim měly pomáhat tam, kde spontánně vzniklé zdroje nestačí a dobrovolná aktivita selhává. Tato pomoc by v?ak neměla mít podobu zásahů do trhu či pau?álního poskytování sociálních výhod. Zásahy do trhu toti? naru?ují jeho produktivitu, čím? se vposledku sni?uje mno?ství prostředků, které má společnost k dispozici na sociální účely. Pau?ální poskytování výhod zase podkopává vůli občanů vlastními silami zlep?ovat své postavení a zmen?uje mo?nosti pomoci skutečně potřebným. Zku?enosti z mnoha zemí s takto pojatým systémem sociální péče navíc ukazují na dal?í záva?né nebezpečí: jakmile toti? různé skupiny obyvatel zjistí, ?e politický vliv ve státě se dá automaticky vyu?ít k prosazení sociálních programů, zacílených předev?ím na ně samotné, pak se značná - ne-li převá?ná - část politického boje promění v boj o příděly ze státního rozpočtu: boj, ve kterém zákonitě vítězí silněj?í, méně potřebný, a nikoli slab?í a potřebněj?í. Pomoc státu by tudí? měla mít formu podpory spontánně vzniklých ře?ení, jako jsou např. sociální poji??ovny, u kterých mů?e stát zaji??ovat dohled nad jejich hospodařením, popř. garantovat jejich solventnost. Jinou formou pomoci je daňový systém zvýhodňující ty, kteří do sociální sféry investují nebo přispívají.

Mravní odpovědnost

Ani sebelep?í zákony nemohou zajistit trvání svobodné společnosti, pokud v my?lení a jednání občanů nebude v dostatečné míře přítomna láska ke svobodě. Dějiny jsou smutnou kronikou vítězství tyranií nebo tyranských vnitřních sil nad institucionálně svobodnými společnostmi, je? mravní rozklad zbavil vůle k odporu. Láska ke svobodě v?ak nemů?e ?ít bez institucí, v nich? by se mohla kultivovat a čerpat z nich sílu. Politické a hospodářské instituce tuto roli hrát nemohou. Je to způsobeno tím, ?e pro různé zájmové skupiny, které se v těchto sférách nevyhnutelně tvoří, je svoboda jiných skupin (konkurenčních politických stran, podniků, sdělovacích prostředků) spí?e zdrojem starostí a roztrpčení ne? popudem k je?tě vět?í oddanosti svobodě. Instituce navíc nutně podléhají korupci a jsou proto často pouze karikaturou odpovědného jednání, čím? je hodnota svobody uváděna v pochybnost. Láska ke svobodě se musí obnovovat předev?ím v těch společenstvích a institucích, které stojí a padají s dobrovolným odhodláním nějaké skupiny lidí dostát hodnotám jako je pravda, spravedlnost, věrnost, láska k bli?nímu. K takovým společenstvím patří celá řada výchovných, vzdělávacích, vědeckých, nábo?enských a kulturních institucí, sdru?ení a spolků. Nikdo si jejich nezastupitelné role nebyl vědom lépe ne? právě totalitní re?im a nikdo je té? s vět?í urputností nelikvidoval či alespoň neumrtvoval. Existence těchto - často čistě soukromých - institucí je proto obecným zájmem. Politická moc sice nemů?e garantovat jejich ?ivotaschopnost, mů?e jim v?ak zajistit zákonnou ochranu před různými neblahými vlivy, předev?ím pak před sebou samou: příli?ná péče ze strany státu, byt vedena dobrými úmysly, je mů?e umrtvit stejně dokonale jako zlý záměr. Jedním z blahodárných nepřímých opatření státu je zprostit tyto instituce daňových povinností a poskytovat daňové úlevy jejich dobrodincům. Svobodné rozhodnutí pro nějakou formu dobra neznamená nic jiného ne? uznání vlastní odpovědnosti vůči této hodnotě. Mravní odpovědnost a svoboda v pravém smyslu slova jsou rub a líc té?e mince. Domníváme se, ?e za současné inflace slova svoboda je na?í povinnosti zdůrazňovat právě rub této mince. Proto jsme odstavec o lásce ke svobodě nadepsali "mravní odpovědnost".

Rodina

Rodina představuje primární a nenahraditelnou formu lidské vzájemnosti, původněj?í ne? v?echny politické, hospodářské, společenské a jiné svazky, účely a instituce. V?echny tyto dal?í formy jsou toti? projevem ?ivota a lidské vzájemnosti, které musí nejdříve vzniknout někde jinde - v rodině. Často se říká, ?e rodina je nenahraditelná z hlediska předávání zku?eností minulých generací. To je ov?em pravda jen do určité míry, nebo? velkou část těchto zku?eností předávají mimorodinné instituce. Nenahraditelný význam rodiny spočívá předev?ím ve dvou věcech. Pouze v ní se toti? mů?e dítě - člověk naučit, co v?echno obná?í sou?ití s druhými lidmi za nejrůzněj?ích, často i nesnadných situací. Rodina je tudí? universitou lidské vzájemnosti. Zároveň je pak zázemím a přístavem, kam se mů?e člověk v nouzi a při pochybení kdykoliv uchýlit a nalézt bezpodmínečné přijetí. Právě v tomto jedinečném sepětí velkých nároků a velké pomoci tkví klíčový význam rodiny. Stát a obec by proto na rodinu měly pohlí?et jako na základní sociální jednotku, která na principu ka?dodenního setkávání, praktické solidarity a chráněného rodinného soukromí vytváří základní záruky pro to, aby lidé zvládali své ?ivotní obtí?e v ka?dodenních i mezních situacích. Tuto svoji roli v?ak mů?e rodina plnit pouze tehdy, bude-li u?etřena vněj?ích zásahů a manipulací. Stát a obce se mají omezit pouze na poskytování pomoci v situacích, kdy rodina není plně soběstačná, a zasahovat do jejích zále?itostí pouze v zákonem stanovených případech ohro?ení některého z členů rodiny.

Příroda

Ochrana přírody - stejně jako ochrana rodiny - představuje nesporný obecný zájem, který lze ignorovat jen za cenu smrtelného ohro?ení celé společnosti. Politickým východiskem ve vztahu k ?ivotnímu prostředí musí být princip odpovědnosti, který zahrnuje nejen vztah k aktuálním potřebám obce, ale i vztah k minulým a budoucím generacím. Vy?aduje úctu k tradicím, zvyklostem a ke kulturnímu dědictví na?ich národů, stejně jako ohled na zachování ?ivotních podmínek pro na?e potomky. Pokračující ničení ?ivotního prostředí je důsledkem novověkého antropocentrismu a jeho chápání přírody jako pouhé zásobárny surovin a energetických zdrojů, dané člověku k libovolné dispozici. O překonání tohoto postoje ve společnosti bude třeba teprve cílevědomě usilovat. Politika musí přistupovat k ochraně přírody ze dvou hledisek. Předev?ím je třeba u ka?dého velkého zásahu do přírody prosadit princip, ?e dokud nebude dokázána jeho relativní ne?kodnost, pak zásah povolen nebude, a potlačovat přístup opačný, toti? ?e dokud se neproká?e ?kodlivost zásahu, pak proti němu není námitek. Dále je nutno učinit z přírodního prostředí ekonomickou hodnotu i v těch případech, kdy zku?enost či vědecké výzkumy dokázaly, ?e příroda je schopna se s daným zásahem vyrovnat. Tento druhý princip by bylo mo?no uskutečnit formou dodatečné daně ve prospěch obcí, jejich ?ivotní prostředí je příslu?ným podnikem naru?eno. Zároveň by se tím vytvořil účinný tlak na hledání méně ?kodlivých výrobních postupů.

Pokusili jsme se Vás stručnou formou a v obecných rysech seznámit s pojetím společnosti a zásad jejího uspořádání, je? podle na?eho přesvědčení nejlépe odpovídá potřebám svobodné obce. Tento přehled ideových východisek je samozřejmě nutné vtělit do celé řady programů pro jednotlivé oblasti ?ivota společnosti, je? jsou v kompetenci politického rozhodování. Patří mezi ně předev?ím návrh nové ústavy včetně politického systému a konkrétního postupu ekonomické reformy. Po koncepčním ře?ení volají ov?em naléhavě i tak důle?ité oblasti jako je zdravotnictví, ?kolství a ?ivotní prostředí. Zvlá?tní pozornost je třeba věnovat reformě zemědělství. Pokud jste očekávali lákavé sliby o snadném dosa?ení vysoké ?ivotní úrovně nebo o stále vět?ích právech občanů na to či ono, pak jsme Vás asi zklamali. V situaci hluboké ekonomické, ekologické, sociální i mravní krize, v ní? jsme se ocitli, pova?ujeme zjednodu?ování problémů za nebezpečnou demagogii. Cesta ke svobodné, prosperující společnosti bude trnitá. Musíme nalézat a rozvíjet takové uspořádání věcí obecných, v něm? budou znalosti a úsilí ka?dého člověka co nejlépe vyu?ity ku prospěchu jednotlivce i celku. Ke spolupráci na tomto úkolu Vás zveme.

Přípravný výbor ODA, prosinec 1989:
Pavel Bratinka, Roman Če?ka, Viktor Dobal, Tomá? Je?ek, Jiří Kabele, Eva Klvačová, Daniel Kroupa, Karel Kří?, Ivan Ma?ek, Jan Payne, Josef Reichman, Jiří Skalický, Jaromír ?egklitz

-----

Zdroj: http://www.oda.cz/dokumenty/cesta.asp